Jak vznikají turistické trasy: Kdo je značí, udržuje a co znamenají barvy

Česká republika se pyšní jednou z nejhustších a nejlépe značených sítí turistických tras na světě. V terénu jich najdeš přes 40 000 kilometrů a další stále přibývají. Ale víš, kdo za nimi stojí, jak se značí a proč není červená značka vždy ta nejtěžší? Pojď se s námi podívat do zákulisí českého turistického značení.

Krátká historie turistického značení u nás

Tradice značení pěších tras u nás sahá až do roku 1889, kdy Klub českých turistů (KČT) vyznačil první turistickou trasu ze Štěchovic ke Svatojánským proudům. Barevné značení, jak ho známe dnes – tedy barevný pruh mezi dvěma bílými – se začalo používat začátkem 20. století a od té doby se systém neuvěřitelně rozvinul. Český způsob značení je dnes považován za jeden z nejpřehlednějších a inspirací i pro další země.

Kdo trasy plánuje, značí a kontroluje?

Hlavním koordinátorem značení je Klub českých turistů, který ve spolupráci s obcemi, CHKO a dalšími partnery plánuje nové trasy, obnovuje staré a řeší případné změny.

O samotné značení a pravidelnou kontrolu se starají dobrovolníci – značkaři. V Česku jich je aktuálně přes 1 500, každý má svůj úsek, který pravidelně prochází a kontroluje. Pomocí štětců, šablon, barev a kartáčů obnovují vybledlé značky, řeší změny v terénu (například kvůli těžbě dřeva nebo sesuvům) a přidávají nové směrovky.

Jak se stát značkařem a co to obnáší?

Značkařem se může stát každý, kdo má chuť se zapojit, trochu zručnosti a vztah k přírodě. Je potřeba absolvovat značkařský kurz, který pořádá KČT – naučíš se v něm pravidla značení, bezpečnost práce, práci s barvami a dokumentaci.

Značkaři si trasu často projdou dvakrát – poprvé kvůli přípravě a očištění míst k označení, podruhé kvůli samotnému značení. Obnova tras se provádí přibližně jednou za tři roky. Není to jednoduchá práce, ale odměnou je vědomí, že se podílíš na něčem, co pomáhá tisícům lidí bezpečně projít krajinou.

Co znamenají barvy značení?

Mezi veřejností často koluje mýtus, že červená znamená těžkou trasu, modrá střední a žlutá tu nejlehčí. To ale není pravda.

Ve skutečnosti barvy nereprezentují obtížnost, ale význam trasy v rámci sítě:

• 🔴 Červená – dálkové a páteřní trasy, hřebenovky, známé trasy (např. Cesta Českem, hlavní trasa přes Krkonoše nebo Šumavu).
• 🔵 Modrá – významné regionální trasy spojující zajímavá místa.
• 🟢 Zelená – lokální trasy, výlety na vyhlídky, hrady nebo pamětihodnosti.
• 🟡 Žlutá – spojovací nebo zkracovací trasy, často mezi dvěma většími trasami nebo jako přístupová cesta k výchozímu bodu.

Obtížnost trasy určuje pouze terén, délka a převýšení – ne barva. Takže i žlutá může vést přes náročné stoupání nebo skalnatý úsek.

Značky v terénu: Co jsi možná netušil

Značka není jen pruh na stromě. Existuje celý systém značení, který zahrnuje i:

• Rozcestníky s přesnými vzdálenostmi (měřené na metr přesně pomocí GPS),
• Piktogramy pro přírodní památky, rozhledny nebo zajímavosti,
• Směrovky s odbočkami na zříceniny, studánky nebo přístřešky,
• Malé šipky ukazující směr, když značka není přímo v ose cesty.

Značkaři se navíc musí držet přísných pravidel – jaká má být velikost značky, rozestupy, výška nad zemí, kontrast pozadí (jinak se značka ztratí na kůře stromu) i viditelnost v různých ročních obdobích.

A proč je to důležité?

Dobře značená trasa je zárukou bezpečí, přehlednosti a pohodového putování. Díky ní se můžeš soustředit na krajinu, výhledy a přírodu, aniž bys neustále kontroloval mobil nebo mapu.

A v době, kdy se zvyšuje zájem o pěší turistiku, je kvalitní značení důležitější než kdy dřív. Pomáhá rozptýlit turisty i mimo přetížená místa, podporuje místní ekonomiku a zvyšuje respekt k přírodě.

Kulisy značení: Zajímavosti z terénu

Možná se to na první pohled nezdá, ale za každým barevným pruhem na stromě se skrývá malý příběh – a někdy i pořádný kus práce. Turistické značky se v Česku stále malují ručně, nejčastěji na stromy, kameny, betonové sloupky, zídky, mostky nebo ploty. A když nic z toho není k dispozici, značkaři si poradí třeba dřevěnou kolí nebo speciálně osazeným sloupkem.

Používají se šablony různých velikostí a speciální barvy s vysokou odolností – odolávají dešti, mrazu, slunci i letům bez údržby. Nezřídka se stane, že značka vydrží v dobrém stavu i víc než deset let, pokud na ni nesáhne lidská ruka nebo těžká technika.

Občas se značka musí „přestěhovat“ – třeba kvůli těžbě dřeva, výstavbě, sesuvům půdy nebo přirozenému růstu lesa, kdy stromy zmizí, zarostou nebo zanikne průchodnost trasy. V některých případech k tomu dochází i na žádost ochránců přírody, kteří chtějí zamezit pohybu turistů v citlivých biotopech, zejména během hnízdění ptactva nebo růstu chráněných rostlin.

Značkaři většinou vyráží sami, ale časté jsou i dvojice nebo rodinné týmy, kteří spojí práci s výletem. V batohu si nesou kompletní výbavu: plechovky s barvami (bílá plus jedna ze čtyř barev), štětce, šablony, hadr, škrabku, kartáč, GPS, mapu trasy a často i náhradní cedulky či hřebíky. Někteří přidají i dron pro lepší orientaci nebo foťák na dokumentaci.

Značení není vždy úplně jednoduché – značka musí být viditelná i v mlze, za deště nebo v zimě, kdy napadne sníh až do výšky značky. Proto značkaři dbají na správnou výšku, kontrast s podkladem a rozestupy mezi značkami – a dodržují přesná pravidla stanovená KČT.

A občas se v terénu najde i malý poklad – historické značky z dob první republiky, ručně tesané směrovky do kamene, litinové tabule se znakem KČT nebo pozůstatky starých tras, které kdysi vedly jinudy. Některé značkařské týmy se specializují právě na obnovu takových zapomenutých úseků a historických tras, aby příběh české turistiky zůstal živý i pro další generace.

Příště, až půjdeš po dobře značené trase, vzpomeň si, že za tím nejsou žádné stroje, ale dobrovolníci, kteří své volné víkendy tráví v lese s batůžkem plným štětců. Díky nim se můžeš bez starostí vydat do neznámého kraje a jen se nechat vést značkou. A pokud ti někdy značka zmizí – věř, že někdo už ji má určitě zapsanou k opravě.