Historie horolezectví

Co dnes bereme jako populární sport, začínalo kdysi jako ryzí hazard se životem, vědecká zvědavost a touha stanout tam, kde lidská noha ještě nebyla. Tímto článkem začíná minisérie o horolezectví a všech podstatných tématech s ním spojených. No a čím jiným začít, než samotnou historií a postupným vývojem této disciplíny. Tak pojďme na to, ať jsi zase o kousek chytřejší!

Co se dočteš dál:

vývoj a proměna horolezectví v průběhu historie,
jaké existují druhy lezení,
jak s horolezectvím souvisí alpinismus,
významné osobnosti tohoto sportu.

Horolezení má dlouhou tradici. Vyvíjelo se postupně od ryze praktických a objevovatelských cest až k vrcholovému sportu, který známe dnes.

První počátky

Dlouhou dobu stály za výpravami do hor výhradně hospodářské, vojenské či náboženské zájmy. Významné prvovýstupy zahrnují výstup Franceska Petrarky na Mont Ventoux v roce 1336 nebo výpravu Antoina de Ville na alpský vrchol Mont Aiguille z roku 1492.

Od 16. století se v Alpách rozmohl lov kamzíků a sběr minerálů. V té době (roku 1574) publikoval Josias Simler z Curychu pojednání De Alpibus commentarius, česky Komentář k Alpám, jehož součástí byla i kapitola O těžkostech cestování v Alpách. Tohle jeho dílko je považováno za první horolezeckou metodickou příručku. Simler v ní řešil především lavinové nebezpečí, trhliny na ledovcích i použití lan a bot s hroty.

Vědecká revoluce, osvícenství a romantismus v 18. století přinesly zvýšený zájem o přírodu. Jako horští vůdci tak začali působit místní horalé. Symbolickým počátkem dobývání Alp se stal prvovýstup na Mont Blanc v roce 1786.

Zlatá éra a zrod alpinismu

V 19. století přerostl tento způsob objevování ve sport. Zrodil se termín alpinismus a začaly vznikat profesní organizace a lezecké spolky, přičemž vůbec prvním byl londýnský Alpine Club založený v roce 1857.

Jakmile byly zdolány hlavní vrcholy, pozornost se přesunula právě na obtížnější cesty a skalní stěny. Důležitý milník představuje přelez C. Denta severní stěnou na Grand Dru (1878) a pozdější úspěšné přelezení obávané severní stěny Eigeru v roce 1938 (A. Heckmair, L. Vörg, F. Kasparek, H. Harrer).

K tomuto sportu patří bohužel i neštastné události. Výstup britského horolezce Edwarda Whympera a francouzského horského vůdce Michela Croze na Matterhorn v roce 1865 je považován za závěr tzv. zlaté éry. Whymper a Croz sice dosáhli vrcholu, ale celá akce byla poznamenána tragédií při sestupu, kdy část výpravy zahynula.

Po pokoření Matterhornu, jedním z posledních hlavních nepokořených vrcholů Alp, se pozornost horolezců přesunula k hledání nových, technicky obtížnějších cest a zdolávání velkých skalních stěn (bigwall).

Technický pokrok

Postupně docházelo i ke zlepšování po technické stránce. Na přelomu 19. a 20. století posunuly obtížnost lezení inovace tří klíčových osobností:

Hans Fiechtl: Zavedl zatloukanou plochou skobu.
Otto Herzog: Poprvé použil hasičskou karabinu pro lezecké účely a zdokonalil ji.
Hans Dülfer: Vyvinul lezecké techniky spárového lezení, kyvadlový traverz a techniku slaňování (tzv. Dülferův sed).

POZNÁMKA: Kyvadlový traverz představuje specifický lezecký manévr, při kterém lezec překonává jinak nelezitelný nebo hladký úsek stěny tak, že se zavěsí do lana a zhoupne se do míst, kde už může v klasickém lezení normálně pokračovat.

V roce 1950 stanuli M. Herzog a L. Lachenal na první osmitisícovce, Annapurna v Nepálu.

Přibližně do 60. let 20. století převládalo lezení, při kterém se hojně využívali různé pomůcky jako např. skoby, nýty, žebříky atd. Rozmach masivního nýtování a vrtání skob vedl k tomu, že bylo možné vylézt jakoukoli stěnu. Tím horolezectví do jisté míry ztrácelo sportovního ducha a etiku.

V druhé polovině 20. století přišel důležitý zlom. Za průkopníka v lezeckých technikách je považován dobře známý Reinhold Messner, který definoval zásady alpského stylu a do jisté míry zavrhl užívání přebytečných pomůcek. Jako první zdolal všech 14 osmitisícovek a také úspěšně dokončil svůj sólo výstup na Mount Everest bez použití kyslíku.

Ideál volného lezení bez nadbytečných pomůcek se tak v Čechách i Sasku nezastavitelně šířil, především na pískovcových stěnách. Saský lezec Fritz Wiessner tento styl pak po emigraci přenesl do USA (např. v Yosemitech). Od konce 70. a v 80. letech se volné lezení prosadilo naplno, pomůcky od té doby slouží výhradně k jištění proti pádu, nikoliv k samotnému výlezu.

Hans Dülfer (vlevo) předvádí svoji techniku (tzv. Dülferův sed) v roce 1910. Ukázkové dülfery od Viléma Heckela v 50. letech (vpravo).

Česká republika

Organizované české horolezectví má kořeny ve spolupráci se Slovinci. V roce 1897 byl založen Český odbor Slovinského planinského družstva, jehož zásluhou byla v roce 1900 v Savinjských Alpách otevřena Češka koča (Česká chata). Dnešní Český horolezecký svaz (ČHS) navazuje právě na tyto historické spolky.

Česko je velice známé pro svou unikátní kulturu lezení na pískovcích (Adršpach, Český ráj, Labské údolí) s přísnými pravidly (např. zákaz magnézia, smyčkování, stavění).

V ČR vznikla první tréninková stěna na konci 80. let na pilíři nedostaveného mostu u Brna.

Lezení se tedy postupně rozčlenilo na specializovaná odvětví: bouldering, sportovní lezení, ledolezení atd. (viz níže). Sportovní lezení se nakonec zařadilo mezi olympijské sporty.

Vybavení

Vývoj horolezeckého vybavení prošel velkou proměnou a dnes můžeme být rádi za všechny technické vychytávky, které tento sport dělají dostupnějším a mnohem bezpečnějším.

Dříve se používala jednoduchá konopná lana upevňovaná přímo kolem hrudníku lezce. V místech, kde nestačily ruce a nohy, si horalé pomáhali kládami, dřevěnými tyčemi či žebříky.

V průběhu 20. století přišla vlna zmodernizování. Přímé navazování na lano nahradily sedací a hrudní úvazky a k ochraně hlavy se začaly používat přilby. Vyvinula se také řada brzd a jisticích pomůcek (slaňovací osmy, jisticí kyblíky, poloautomatická jistítka atd.).

Vedle pevných bodů (skoby, nýty, borháky) vznikly vklíněnce, friendy a hexentriky. Na pískovcích se uchovalo specifické smyčkování (zakládání smyček do skalních tvarů). Pro lezení na ledu se pak vyvinuly i specializované cepíny, mačky a ledovcové šrouby.

Druhy lezení

Horolezectví se postupem času rozvinulo v širokou škálu specializovaných činností. Tyto aktivity se liší podle terénu, použitého vybavení i filozofie a etiky výstupu.

Bouldering

Lezení na menších skalních blocích nebo nízkých stěnách bez lana, obvykle s dopadovou plochou chráněnou matrací (bouldermatkou).

Sportovní lezení

Lezení krátkých, předem zajištěných cest na skalách nebo umělých stěnách zaměřené na fyzický výkon. Závodní formy zahrnují lezení na obtížnost, rychlost a bouldering.

Pískovcové lezení

Tradiční forma sportovního lezení na pískovcích se specifickými pravidly jištění (např. zakládání smyček, zákaz použití magnézia).

Bigwall

Výstupy na vysoké a rozsáhlé skalní stěny, které často vyžadují vícedélkové a vícedenní lezení.

Buildering

Akrobatické lezení po architektonických prvcích, jako jsou budovy nebo mosty.

Alpinismus

Druh horolezectví a celkově souhrnné označení pro různé sportovní a pohybové aktivity, které člověk dělá ve vysokohorském terénu.

Ledolezení a drytooling

Překonávání zledovatělých terénů, ledopádů, či skalních úseků s využitím maček a cepínů.

Skialpinismus

Propojení vysokohorské turistiky či horolezectví s lyžováním v neupraveném horském terénu (freeride).

Via ferrata

Postup po skalních trasách osazených ocelovými lany, žebříky a stoupacími pomůckami. Pokud se chceš dozvědět více o ferratách, klikni ZDE.

Lezení na umělých stěnách

Halový tréninkový i závodní koncept, který simuluje skalní terén.

Free solo a Deep Water Solo

Lezení zcela bez jištění lana. U varianty Deep Water Solo probíhá výstup nad hlubokou vodou, kam lezec při pádu spadne.

Horolezectví a alpinismus

Jak už jsme zmínili výše, horolezectví a alpinismus jsou úzce propojené pojmy. Termín alpinismus vznikl v 19. století v období, kdy se původní vědecké a objevovatelské výpravy v Evropě začaly měnit v samostatný sport. Jelikož většina tehdejších vyhlídnutých cílů a prvovýstupů ležela v Alpách a zakládané horolezecké spolky si Alpy dávaly do svých názvů, zrodilo se pro tuto činnost označení alpinismus. Název se následně začal přeneseně používat pro horolezeckou činnost i v jiných světových pohořích.

Horolezectví je zastřešující pojem pro veškeré aktivity spojené s vertikálním pohybem v přírodním i umělém prostředí. Zahrnuje široké spektrum disciplín od boulderingu a lezení na umělých stěnách přes sportovní lezení na skalách až po výstupy ve vysokohorském terénu (viz výše).

Alpinismus tak označuje specifický druh horolezectví, který se odehrává přímo ve vysokohorském prostředí. Zahrnuje překonávání komplexních nástrah hor, jako jsou náročné klimatické podmínky, ledovcové trhliny, lavinové nebezpečí či vysoká nadmořská výška. Lidé, kteří se věnují lezení výhradně mimo hory (např. na skalách nebo umělých stěnách), se proto často označují spíše jako lezci než alpinisté.

S alpinismem úzce souvisí tzv. alpský styl výstupu, který v 70. letech definoval Reinhold Messner. Tento styl představuje etický návrat k čistému volnému lezení v horách, zdůrazňuje překonávání horských stěn s minimem technických pomůcek, bez budování postupových táborů a bez použití umělého kyslíku.

Významné české osobnosti

Dějiny horolezectví utváří řada osobností, které se zasloužily o obdivuhodné výkony. Níže jsme proto vypsali pár zajímavých jmen.

Jiří Mašek, Jan Červinka, Stanislav Šilhán, Jindřich Hudeček, Česlav Wojcík či Helmut Weigel, Radek Jaroš,...
Vilém Heckel: Legendární fotograf, jehož snímky zachytily klíčové výpravy a osobnosti československého horolezectví.

Ukázka fotografií od Viléma Heckela.

Více o Heckelovi a jeho fotografiích najdeš ZDE.

Zdolání Matterhornu

Výstup na Matterhorn patří k nejznámějším a nejdramatičnějším kapitolám v historii horolezectví. Prvovýstupům na jiné hory se budeme podrobně věnovat zase někdy příště. Teď se ale pojďme podívat na to, co stálo za snahou zdolat horu ležící na hranici Švýcarska a Itálie.

První neúspěšné pokusy (1858–1861)

1858: První zaznamenané pokusy o zdolání této obávané hory podnikli lovci z Val Tournanche, mezi nimiž figuroval i významný místní lezec J. A. Carrel.
1860: O výstup se neúspěšně pokusili bratři Parkerové z Liverpoolu. V témže roce podnikli pokus také V. Hawkins a profesor Tyndall vedení J. A. Carrelem a Bennenem.
1861: Bratři Parkerové uskutečnili další neúspěšný pokus o dosažení vrcholu.

Dramatický prvovýstup (1865)

K historickému průlomu došlo v roce 1865, kdy na vrchol úspěšně stanul britský horolezec Edward Whymper společně s francouzským horským vůdcem Michelem Crozem.
Při sestupu však část výpravy zahynula, což tento prvovýstup učinilo jeden z nejznámějších a nejdramatičnějších příběhů v dějinách objevování alpských vrcholů.

České horolezectví v celosvětovém kontextu

Když v polovině 20. století v evropských velehorách převládalo ještě technické lezení využívající velké množství skob a žebříků, v pískovcových oblastech Čech a Saska se nepřetržitě udržovala přísná etika čistého volného lezení bez postupových pomůcek. Saský lezec Fritz Wiessner tento ideál přenesl při emigraci do USA (např. do Yosemit), čímž dodal impuls k rozvoji moderního skalního lezení. To se na přelomu 70. a 80. let vrátilo zpět do všech hor a určilo směr sportovního lezení.

Česká stopa v mezinárodním alpinismu sahá do roku 1897, kdy vznikl Český odbor Slovinského planinského družstva. Jeho zásluhou byla v roce 1900 v Savinjských Alpách slavnostně otevřena Češka koča (Česká chata), která dodnes slouží horolezcům. Čeští alpinisté se podíleli i na budování dalších horských stezek a chat v Alpách.

Češka koča

Český horolezecký svaz (ČHS)

Český horolezecký svaz (založený v roce 1990 jako organizace navazující na dřívější společenství v ČR) funguje jako národní sportovní svaz zastřešující lezecké disciplíny. Fungování svazu se opírá o několik hlavních bodů:

Správa skal: ČHS zajišťuje údržbu a bezpečnost jištění na českých skalách (osazování a kontrolu borháků či nýtů). Tvoří oficiální databázi Skály ČR, vyjednává podmínky lezení s orgány ochrany přírody v chráněných územích a stanovuje pravidla lezení.
Sportovní lezení a reprezentace: Zastřešuje soutěžní disciplíny (bouldering, lezení na obtížnost, rychlolezení, paralezení, závodní skialpinismus, drytooling a ledolezení). Pořádá domácí šampionáty (Český pohár, Mistrovství ČR) a řídí státní reprezentaci.
Vzdělávání: Pořádá odborné kurzy pro instruktory lezení, trenéry a stavěče cest, uděluje garance lezeckým školám a vydává metodická doporučení.
Služby pro členy a oddíly: Sdružuje lezecké oddíly i individuální členy. Poskytuje výhodné cestovní a úrazové pojištění (např. ČHS Trio, UNIQA), slevy na horských chatách či přístup k odborné knihovně.
Mezinárodní působení: Je oficiálním zástupcem ČR v mezinárodních federacích, jako je UIAA (Mezinárodní horolezecká federace), IFSC nebo ISMF.
Ocenění: Každoročně vyhodnocuje nejlepší lezecké výkony v rámci ankety Výstupy roku a uděluje čestná členství legendám české historie.

Pokud by Tě zajímalo více informací o ČHS, vše najdeš ZDE.

Horolezectví se za poslední staletí postupně proměnilo. Z riskantního dobývání neznámých štítů se stal moderní sport, který dnes najdeš i na olympiádě. Podstata horolezectví však zůstává stále stejná. Jde o překonání sebe sama a nacházení cesty na samotný vrchol, zároveň ale i o zachování respektu a pokory vůči přírodě. Proto je vždycky důležité dbát na svou vlastní bezpečnost a zbytečně nepokoušet štěstí.

Tak zase příště, dobrodruhu.

[/lock]