Tereza Číhalová: Od sběru všech alpských čtyřtisícovek po střechu Jižní Ameriky - Aconcagua

Tereza Číhalová je přesně ten typ člověka, u kterého máš pocit, že kdykoli se podíváš ven z okna, ona už je někde „na cestě“. V létě v pohorkách, v zimě na skialpech. Dálkové treky jako GR54 nebo Haute Route má za sebou, a k tomu si postupně skládá vlastní sbírku alpských vrcholů. V našem podcastu jsme se ale tentokrát potkali hlavně kvůli jedné obří kapitole: Aconcagua – nejvyšší hora Jižní Ameriky (6 962 m).

„Hory jsou pro mě svoboda,“ říká Tereza Číhalová, horolezkyně a milovnice výšek

A jestli čekáš příběh typu „dokonalá příprava a ideální forma“, budeš překvapený. Protože Tereza je důkaz, že hory občas odmění i tehdy, když do toho nevstupuješ v perfektních podmínkách – pokud máš rozum, pokoru a hlavu nastavenou správně.

Tereza Číhalová patří k lidem, kteří se cítí nejvíce doma vysoko nad hladinou moře. V našem nejnovějším podcastu se rozpovídala o své vášni pro čtyřtisícovky, zážitcích z výstupu na Aconcaguu a tom, proč jsou hory její největší životní láskou.

Sen, který nahlas moc neříká: všechny alpské čtyřtisícovky

Ještě než dojde na Argentinu, otevíráme jeden Terezin osobní sen: posbírat všechny oficiální alpské čtyřtisícovky. Sama říká, že to moc neprezentuje – člověk nikdy neví, co se může stát – ale je to něco, co si jednou chce splnit. Zároveň dodává, že je teprve „na cestě“ a je skoro v polovině. 

Zajímavý je i její přístup k „technice“. Nešla cestou „zítra beru mačky a jdu lézt“. Všechno rostlo postupně – od lehčích treků, přes ferraty, až po ledovcové výstupy. Klíčová věc, kterou v rozhovoru zdůrazňuje, je role zkušeného parťáka: nejde o to, že se dva nadšenci seberou a zkusí to. V začátcích je důležité mít po boku někoho, kdo se orientuje a od koho se můžeš učit – a teprve postupně si skládat vlastní zkušenost. 

A první „velké setkání“ s mačkami a cepínem? Grossglockner – tam je poprvé nasadila a poprvé si osahala, co to znamená pohybovat se v ledovcovém světě. 

Aconcagua: nápad, který nebyl v plánu… a nakonec z něj byla životní zkušenost

Tereza přiznává, že Aconcagua nebyla dlouholetý „bucket list“ cíl. Vzniklo to spontánně – nápad kamaráda vyrazit v partě zkusit něco vyššího, než jsou evropské čtyřtisícovky. Původně plán pěti lidí, ale postupně to odpadávalo… až nakonec zbyli dva: Tereza a její parťák Kuba. A když už si plácli, řekli si: jedeme. 

A pak přichází část, která zní skoro jako špatný vtip: „příprava“.

„Moje příprava byla… antibiotika a zánět dutin.“

Tereza popisuje, že krátce před odletem řešila zdravotní komplikace, antibiotika, zánět dutin – a v podstatě se hlavně snažila dát dohromady. Na začátku expedice jí bylo tak špatně, že si říkala, jestli vůbec výstup absolvuje. Postupně se z toho během aklimatizace vyhrabala a vtipně říká, že fungovalo heslo: „čím výš jsem, tím je mi líp.“ 

Tohle je přesně ta realita, kterou v „hero stories“ často nevidíš: nejsi superman, ale člověk. A někdy rozhoduje hlavně to, jestli dokážeš rozpoznat hranici mezi „je mi blbě, ale zvládnu to“ a „tohle už je hazard“. Tereza přiznává, že kdyby to byl průšvih, nehazardovala by – ale stav se zlepšoval, a tak se už k myšlence otočit nevracela. 

Celý podcast s Terezou Číhalovou

Pokud chceš slyšet celý příběh včetně detailů o výbavě, kempech, aklimatizaci a závěrečné challenge (kde si Terka „vytočila“ trek Po stopách italského Tour de Mont Blanc), pusť si celý díl tady:

50 stupňů rozdíl: poušť dole, mráz nahoře

Expedice začíná v Mendoze, městě v pouštním klimatu, kde v době jejich příletu bylo okolo 35 °C. Nahoře v kempech ale noc znamenala klidně -18 °C. Tereza sama o sobě říká, že je „zimomřivá“ a že by ideálně potřebovala stálých dvacet. Realita Aconcaguy? Rozptyl, který tě naučí respektu. 

A její řešení bylo jasné: mít toho radši víc. V rozhovoru padne, že měla nejvíc peří z celé expedice – péřovky, péřové rukavice, vrstvy. A pak s úsměvem popisuje, že zatímco někteří seděli v kempu v kraťasech, ona už měla na sobě péřovku, se kterou plánovala vrchol. 

Vybavení si nesli sami, s jednou výjimkou: cestu do base campu jim ulehčily muly, které nesly věci, jež během dvou dnů do Plaza de Mulas nepotřebovali. 

Boty? Klasické pohorky na většinu výstupu a k tomu dvojité zateplené vysokohorské boty (duplexy) na vrchol. Přidala i vyhřívané vložky. Přesto si přivezla lehké omrzliny prstů a dodnes cítí drobné následky – stačí menší chlad a ozvou se nervy. 

Prach, vítr a nekonečné údolí, na které se nezapomíná

První dva dny do base campu jsou pro spoustu lidí překvapení – nejde o „horskou romantiku“, ale o kamenitou, písečnou poušť v údolí, kde často fouká a prach ti leze do všeho. Tereza popisuje, že šli se šátky přes obličej, protože prach vířil, a psychicky to bylo úmorné: 6–7 hodin pořád „to samé“. Zpátky to dali za jeden den, ale prý právě tyhle úseky byly peklo. 

Base camp jako městečko… a „kaka tube“

Jedna z nejzajímavějších částí rozhovoru je popis base campu. Tereza přiznává, že byla překvapená, co všechno tam funguje: sprchy, kavárna, velké zázemí agentur. Zároveň nechává otevřené, jestli je to „dobře nebo špatně“ – komfort je příjemný, ale je to zvláštní kontrast k tomu, co si člověk pod horami představuje. 

A teď ta realita ekologie: při vstupu do parku dostali nejen kontrolní papír (v každém kempu se hlásíš, aby věděli, kde kdo je), ale i dva pytle: jeden na odpadky a druhý na… to, co po člověku zbyde. V místním slangu „kaka tube“. A kontroluje se to. Pokuty při porušení pravidel se podle Terezy mohly vyšplhat až k 500 dolarům. 

Summit day: pomalu, strašně pomalu… a pak smích na vrcholu

Na Aconcague měli aklimatizaci mimo horu – několik dní v jiné oblasti, výstup na přibližně 5 500 m vrchol – a pak teprve přesun do parku. Na samotné hoře postupovali bez rotací, den za dnem výš. Před vrcholem čekali jeden den v campu kvůli větru a extrémní zimě. Tereza popisuje, že v takové výšce „není co dělat“ – šetříš síly, ležíš a přemlouváš se i na cestu na záchod. 

V summit day vstávali kolem čtvrté ráno a vyráželi zhruba v šest. A největší náročnost? Ne technika – Aconcagua je spíš treková hora – ale tempo a dýchání. Člověk ví, že sílu má, ale prostě to „neudýchá“. Tereza popisuje počítání kroků: zpočátku 40–50, postupně méně a méně, až v závěru třeba 8–10 kroků a pauza. Vrchol se zdá blízko, ale trvá to další hodiny. 

Do toho ještě tlak času. Provincionální strážci (guard) upozorňovali, že kdo nebude do určitého času nahoře, toho otočí – a opravdu otáčeli. Tereza s Kubou byli poslední, kdo ten den na vrcholu stál. 

A pocity? Žádné velké patetické fráze. Jen jednoduchá, čistá emoce:

„Strašně jsem se smála.“ Seděla na kameni, usmívala se a byla šťastná, že je jí dobře, nebolí ji hlava a celé to klaplo. 

A co dál? Sny, které se neplánují tvrdě, ale žijí s rezervou

Po Aconcague nemá Tereza pocit „splněno“. Vrcholů a snů je spousta, ale snaží se k nim nepřipoutávat rigidně. V horách nikdy nevíš: podmínky, počasí, zdraví. Když to nevyjde, kopec neutíká – vrátíš se. Stejně jako u Mont Blanku, který jí nevyšel napoprvé. 

A její definice dobrodružství? Není to nutně cesta. Je to všechno, co tě vyvede z komfortní zóny, něco tě naučí, „vyškolí“ a posune. 

Celý podcast s Terezou Číhalovou

Pokud chceš slyšet celý příběh včetně detailů o výbavě, kempech, aklimatizaci a závěrečné challenge (kde si Terka „vytočila“ trek Po stopách italského Tour de Mont Blanc), pusť si celý díl tady: