Kristián Šmíd: Freeride, ledolezení a půl roku v aljašské zimě

Kristián Šmíd se nerad uzavírá do jedné škatulky. Je freerider, skialpinista a ledolezec, ale především člověk, kterého fascinuje pohyb v horách – cesta vzhůru, hledání správné linie i okamžik, kdy se lyže konečně rozjedou dolů.

V novém díle podcastu Adventurer jsme se s Kristiánem vydali od jeho prvních lezeckých kroků v Českých Budějovicích přes Innsbruck a švýcarské Alpy až do aljašské zimy plné tmy, ledu a hlubokého prašanu. Mluvili jsme o prudkém lyžování, lavinách, strachu i rozhodnutích, která mohou v horách znamenat rozdíl mezi silným zážitkem a vážným problémem.

A ukázalo se, že člověk nemusí být nebojácný, aby dokázal jezdit extrémní linie. Možná je důležitější něco jiného: umět se bát správně, znát své schopnosti a nebát se otočit.

🔒 A na konci rozhovoru půjdeme ještě o krok dál. Kristián před kamerou otevře svůj skutečný batoh na náročný skialpinistický a freeridový výstup a ukáže vybavení, na které se spoléhá v prudkých stěnách, hlubokém sněhu i technickém terénu. Celou praktickou bonusovou část si můžeš odemknout jako člen Adventurer Clubu na konci článku.

Od budějovické stěny k velkým horám

Kristián začal lézt už kolem šesti let. Na skialpech chodil od devíti a ve dvanácti vyrážel s tátou na první třítisícové vrcholy. Závodní lezení na umělé stěně ho ale postupně přestalo naplňovat. Mnohem víc ho táhly skutečné hory, volný prostor a možnost spojit několik disciplín dohromady.

Silný moment přišel na projekci freeridového filmu Into the Mind. Kristián tehdy poprvé naplno viděl, jak může vypadat lyžování v Kanadě a velkých horách. Obrovské stěny, prašan a linie, které do té doby znal spíš ze snů, mu ukázaly úplně jiný svět.

Později se vydal na výměnný pobyt do Kanady a následně na studium do Innsbrucku. Právě tam mohl spojit vysokou školu s každodenním životem v horách. Jeho cílem ale nikdy nebylo vsadit všechno na profesionální sport. Naopak si uvědomil, že mu vyhovuje rovnováha mezi horami, studiem a prací.

Stejný balanc hledá i při samotném výstupu. Nechce, aby cesta nahoru byla jen nutným utrpením před odměnou v podobě sjezdu. Ideální horský den má podle něj smysl jako celek – zajímavý výstup, technický pohyb a linie, která dovolí sjet do jiného údolí.

Kde končí freeride a začíná steep skiing?

Pro člověka, který zná pouze lyžování ve středisku, může být pohyb Kristiána v horách obtížně představitelný. Na lyžích s volnou patou a nalepenými stoupacími pásy nejprve vystoupá vzhůru. Někdy po relativně jednoduchém svahu, jindy s lyžemi na batohu, mačkami, cepíny nebo lanem. Nahoře pásy sundá, zaklapne vázání a vyráží dolů terénem, kde už chyba nemusí znamenat jen pád do měkkého sněhu.

Prudké lyžování neboli steep skiing často vede úzkými žlaby, mezi skalami nebo nad místy, kde by pád měl tvrdé následky. Není to vždy rychlý, plynulý freeride. Někdy uděláš několik oblouků, zastavíš na bezpečném místě, počkáš na parťáka, přetraverzuješ nad skalním prahem a pokračuješ další částí linie.

Kristián ho přirovnává k vícedélkovému lezení. Jednotlivé úseky musíš spojovat, správně si vybírat bezpečná místa a přemýšlet několik kroků dopředu. Navíc se pohybuješ po sněhu, jehož kvalitu nemusíš znát ani několik metrů před sebou.

Jeho současným cílem ale není pouze hledat co nejprudší možný svah. Mnohem víc ho láká plynulost – dlouhé rychlé oblouky a sjezd, který má přirozenou flow. Nejlepší prudké lyžování je podle něj takové, které navzdory náročnosti stále vypadá jako freeride.

„Když mám strach, nedělám to.“

Při sledování videí z prudkých stěn může Kristián působit jako člověk, který se nebojí. V rozhovoru ale říká pravý opak. Strach a respekt vnímá velmi silně a riziko se snaží co nejvíc kalkulovat.

Jeho největší jistota nevychází z přesvědčení, že zvládne úplně všechno. Vychází z důvěry, že se včas otočí.

Právě schopnost vzdát se cíle považuje za jeden z nejdůležitějších horských návyků. Nemá problém skončit několik desítek metrů pod vrcholem, pokud se změnily podmínky nebo se v dané situaci necítí dobře. Ostatně při skialpinismu často není jeho cílem samotný vrchol, ale konkrétní stěna nebo sjezdová linie.

Díky tomu může do hor vyrážet s vědomím, že se nebude za každou cenu tlačit dál. Neúspěšný pokus pro něj není prohra. Problém by nastal ve chvíli, kdy by sám sebe neposlechl.

Jednou se mu to stalo během zimního roadtripu po Balkánu. Po několika dnech bez ideálních podmínek konečně našel žlab s nafoukaným sněhem. Už před sjezdem cítil, že situace není dobrá a že se může uvolnit lavina. Přesto se rozhodl jet.

Deska skutečně povolila. Kristián díky rychlosti dokázal z laviny vyjet, ale právě tento moment mu připomněl, jak nebezpečné je pokračovat jen proto, že už člověk dlouho čekal na „pořádnou“ lajnu. Nebezpečí nevzniklo z nedostatku informací. Vzniklo ve chvíli, kdy ignoroval vlastní úsudek.

Aljaška: freeridová Mekka i několik měsíců tmy

Pro freeride představuje Aljaška jedno z nejslavnějších míst planety. Prudké horské stěny s charakteristickými sněhovými žebry, hluboký prašan a terén, který ve videích připomíná spíš surfování než běžné lyžování.

Kristián se tam původně dostal díky povinné pracovní stáži v rámci školy. Našel pozici v marketingu a spojil tak dvě věci, které ho naplňují: profesní rozvoj a život v horách.

Začátek ale nebyl právě filmový. Do Anchorage přiletěl kolem jedné hodiny ráno, nefungoval mu kód k ubytování a v okolí slyšel střelbu. Kvůli velké akci byly hotely obsazené, a tak nakonec první noc strávil na gauči u jedné z vysoce postavených manažerek firmy, do které měl druhý den nastoupit.

Aljaška mu následně nabídla pracovní zkušenost, ke které se dodnes vrací, ale také realitu dlouhé zimy. Ráno odcházíš do práce za tmy a vracíš se za tmy. Několik hodin šera během dne může nejprve působit jako nekonečná zlatá hodinka, po měsících ale začne člověku chybět skutečné světlo.

Volné víkendy přesto využíval naplno. Po pracovním dni si někdy na hodinu lehl, kolem půlnoci vyrazil autem a po osmi hodinách jízdy následoval nástup k ledopádu. Několik hodin lezení, návrat a noc ve staré lovecké chatě, kde se střídalo nesnesitelné horko z rozpálených kamen s rychlým návratem čtyřicetistupňového mrazu.

Právě kombinace práce, lezení a lyžování mu pomáhala dlouhou zimu zvládnout. Zároveň ale přiznává, že dlouhodobý život na Aljašce byl energeticky i psychicky mnohem náročnější, než mohou naznačovat dokonale sestříhané záběry na sociálních sítích.

Ledolezení jako cesta k plynulejšímu pohybu

Ledolezení není pro Kristiána oddělenou disciplínou. Dovednosti získané na zamrzlých vodopádech využívá při výstupech s lyžemi, pohybu v mačkách, práci s lanem i v exponovaném terénu.

Díky zkušenostem se může pohybovat rychleji a plynuleji a v některých situacích využít lehčí vybavení. Neznamená to, že nad bezpečností nemusí přemýšlet. Znamená to, že určité úkony dokáže provádět jistěji, v rukavicích a bez zbytečných prodlev.

Rychlost přitom v horách není jen sportovní parametr. Čím déle výstup trvá, tím více jídla, oblečení a dalšího vybavení musí člověk nést. Delší pobyt rovněž znamená větší expozici vůči počasí a změnám podmínek. Efektivní pohyb tak může být součástí bezpečnosti.

Když se nebezpečí stane obsahem

Jedno z nejvýraznějších témat rozhovoru se týká sociálních sítí. Kristián si všímá rostoucího počtu lidí, kteří se bez dostatečných zkušeností pouštějí do skialpinismu, prudkého lyžování nebo zimního horolezectví především proto, že dobře vypadají na Instagramu.

Nebezpečí podle něj není něco, co by z těchto sportů dělalo „cool“ aktivitu. Smysl vidí v přípravě, dovednostech, soustředění a stavu mysli, do kterého se člověk v horách dostane – nikoli v tom, že natočí riskantní situaci na kameru.

Při free solo lezení například záměrně nenatáčí. Chce si být jistý, že danou věc dělá pro sebe, nikoli kvůli uznání nebo výslednému videu.

Podobně přistupuje i k lavinové problematice. Místo rychlého návodu z internetu doporučuje absolvovat skutečný lavinový kurz vedený zkušenými profesionály. Nestačí znát teorii nebo sledovat stopu někoho před sebou. Člověk potřebuje umět pracovat s lavinovým vyhledávačem, lopatou a sondou, znát sněhové testy a především dlouhodobě sledovat vývoj počasí, větru a sněhových vrstev.

V horách navíc nikdy neexistuje stoprocentní jistota. Zkušenost není bod, po jehož překročení už člověk všechno ví. Je to proces, během kterého každý rok zjišťuje, kolik dalšího se ještě musí naučit.

Summit Night: horské příběhy bez zaprášené přednášky

Kristián není aktivní jen v samotných horách. V Českých Budějovicích se svým týmem vytvořil také Summit Night – večer spojující horské přednášky, edukaci, komunitu a zábavu.

Nechtěl pořádat další formální horolezecké povídání pro několik zasvěcených návštěvníků. Jeho cílem bylo vytvořit mladou, živou akci, na kterou lidé nepřijdou pouze poslouchat, ale také se potkat, dát si něco dobrého a zažít společný večer.

První ročník spojil vyprávění o Aljašce, meteorologii, paraglidingu a horolezectví. Nechyběl DJ, společný běh ani soutěž ve visu na lezecké liště. Akce se vyprodala a ukázala, že v Českých Budějovicích existuje silná komunita lidí, které hory opravdu zajímají.

Další ročník chce Kristián posunout dál – více propojit zábavu s praktickou edukací a otevřít například skutečné příběhy lavinových nehod, pohled horských záchranářů nebo zkušenosti lidí, kteří se v zimních horách pohybují celý život.

Dobrodružství jako krok do neznáma

Na závěr Kristián popisuje dobrodružství jako situaci, u které dopředu nevíme, jak dopadne. Nemusí být pouze sportovní. Dobrodružstvím může být cesta, nový projekt, studium v cizím jazyce nebo organizace akce, o které člověk netuší, zda ji dokáže naplnit.

Důležité je do neznáma vstoupit navzdory nejistotě. Protože právě tehdy může přijít radost z něčeho, co jsme si předtím nebyli schopni slíbit.

Pusť si celý rozhovor s Kristiánem Šmídem

V celém podcastu se dozvíš více o Kristiánově cestě z Českých Budějovic do Alp a na Aljašku, o rozdílech mezi freeridem a steep skiingem, o ledolezení, lavinové prevenci i zákulisí Summit Nigh

🔒 Prémiová část: Rozbor vybavení, které Kristián nosí v batohu na skialpinistický freeridový výstup

Jak vypadá výbava člověka, který vyráží s lyžemi do prudkých stěn a musí být připravený na lezení, ledovec, komplikovaný sjezd i nečekanou změnu podmínek?

V bonusové části už nezůstáváme pouze u povídání. Kristián přináší svůj skutečný batoh na skialpinistický freeridový výstup a postupně z něj vytahuje jednotlivé kusy vybavení. Ukazuje, co nosí vždy, podle čeho výbavu upravuje a na čem by se při pohybu v exponovaném terénu rozhodně nevyplatilo šetřit.

Dozvíš se například:

co tvoří jeho absolutní základ,
které vybavení už ho v horách dokázalo zachránit,
co dříve nosil, ale po získaných zkušenostech vyřadil,
jak vybírá mačky, lano, ledovcové šrouby a další technické vybavení,
co se mění podle konkrétní linie a podmínek,
a jak by mohl vypadat minimalistický základ pro člověka, který s podobnými výstupy teprve začíná.

Nejde o univerzální seznam věcí, který bez přemýšlení naházíš do batohu. Je to praktický pohled na to, proč má každá položka své místo a jak zkušenosti ovlivňují rozhodování o výbavě.

👉 Prémiová část je přístupná pro členy Adventurer Clubu. Po zakoupení členství získáš přístupový klíč, který ti odemkne veškeré bonusové sekce rozhovorů.