Jak bezpečně používat mačky a cepín – základní techniky a časté chyby

Zasněžené vrcholky hor lákají dobrodruhy, ale zimní hory umí být neúprosné. Mnoho začátečníků vyráží na zledovatělé svahy s novými mačkami na nohou a cepínem v ruce v domnění, že samotná výbava je ochrání. Pravda je, že vlastnictví maček a cepínu samo o sobě bezpečnost nezaručí – klíčové je naučit se je správně používat. V tomto článku ti přiblížíme, kdy a jak nasadit mačky a cepín, jaké techniky zvládnout a jakých chyb se vyvarovat, aby ses mohl na zimních horách pohybovat jistě a bezpečně. Pojďme se do toho ponořit!

Zimní výzvy a pocit falešného bezpečí

Představ si, že stoupáš zasněženým svahem někde v Krkonoších. Slunce svítí, sníh křupe pod nohama – idyla. Náhle se však povrch mění v tvrdou ledovou krustu a každý krok začíná podkluzovat. Sáhneš po mačkách a cepínu? Pokud jsi nováček, možná váháš: „Ještě to jde, nasadím je až výš.“ To je právě jedna z častých chyb – podcenit situaci a nasadit výbavu pozdě. Jenže jakmile nohy ujíždějí a ruce nemají oporu, je pozdě. Zimní terén neodpouští otálení ani neznalost. Proto platí, že nestačí mít mačky připnuté na batohu a cepín v ruce – musíš přesně vědět, kdy je použít a umět s nimi zacházet.

Další mylný pocit bezpečí pramení z důvěry v reklamní slogany výrobců. Moderní mačky slibují „neklouzavý krok na ledu“ a cepíny „zajištění při každém podklouznutí“. Tyto nástroje skutečně mohou zachránit život, ale jen v rukou člověka, který ví, co dělá. Pokud se spoléháš, že tě nástroje samy zachrání, riskuješ. Bez tréninku a správné techniky se i nejlepší vybavení může stát nebezpečnou iluzí. Například neupevněná mačka, která se na svahu uvolní, nadělá více škody než užitku. Cepín držený nesprávně může při pádu vylétnout z ruky a stát se bezcenným. Skutečná bezpečnost v zimních horách vychází z dovedností, ne z cenovky vybavení.

Kdy nasadit mačky a cepín? (Měkký vs. zledovatělý sníh)

Základní otázka zní: Kdy vlastně mačky a cepín použít? Začátečník často tápe – je nutné je nasazovat hned, jak se objeví sníh, nebo až na ledu? Obecné pravidlo říká: Nasazuj mačky raději dříve než později, jakmile cítíš, že ti boty na

povrchu přestávají spolehlivě držet. To obvykle nastává na ztvrdlém firnu nebo ledovém sněhu. Měkký sníh (například prašan nebo čerstvý navátý sníh) často mačky nevyžaduje – ostré hroty by se bořily a nabalovaly sníh jako sněhové koule. V měkkém hlubokém sněhu tě spíše podrží dobré pohorky nebo sněžnice; mačky by se zbytečně obalovaly sněhem a chůze by byla namáhavá. Naopak zledovatělý, tvrdý sníh nebo čistý led jsou jasným signálem k nazutí maček – tam už podrážka boty nemá šanci se zakousnout a hrozí sklouznutí.

Rozdíl mezi měkkým a tvrdým sněhem krásně pocítíš třeba během jednodenní túry na jaře: ráno je sníh umrzlý a kluzký – ideální čas pro mačky a cepín. Kolem poledne sníh změkne, boříš se – v měkkém firnu už mačky moc nepomohou a občas je lepší je sundat, aby se na ně nelepily mokré koule sněhu (pokud ovšem nepřecházíš ledovec nebo hrozí, že se pod vrstvou měkkého sněhu skrývá ledová plotna). Správné načasování je umění: zkušení horalé si mačky nasadí ještě před vstupem na podezřele lesklý úsek firnu a cepín drží připravený v ruce, ne až když kloužou po ledu jako na skluzavce. Nauč se číst terén – sleduj třpyt ledu na stezce, tvrdost sněhu hrotem trekové hole či cepínu, a jakmile cítíš nejistotu pod nohama, neváhej, „obuj železa“ a chop se cepínu.

A co situace, kdy sníh střídá skálu nebo led jen místy vykukuje? I tehdy se vyplatí mít mačky nachystané. Krátký ledový úsek na cestě může být zrádnější než souvislé sněhové pole, protože ho můžeš podcenit. Raději zastav na bezpečném místě a nasaď mačky, než riskovat nepříjemné uklouznutí na pár metrech ledu. Cepín měj po ruce také vždy, když hrozí uklouznutí – i na krátkém traverzu zmrzlého pole sněhu. Měj na paměti, že cepín není jen „ta věc na zdobení batohu“, ale prodloužená ruka, která tě může zachytit. Jakmile tedy opustíš suchý chodník a vstoupíš do zimního terénu, vnímáš pod nohama ztvrdlý sníh nebo led, cepín patří do ruky a mačky na boty. Čím dříve se s nimi sžiješ v praxi, tím lépe.

Správná výbava: typy maček a jejich výběr

Než se pustíme do techniky, zastavme se u výběru maček, protože i zde začátečníci chybují. Na trhu jsou různé druhy a není mačka jako mačka. Základní dělení je podle systému upínání:

Mačky páskové (řemínkové): Mají plastové košíčky vpředu i vzadu a k botě se připevňují pomocí řemínků či popruhů. Jejich velkou výhodou je univerzálnost – dají se uchytit téměř na jakoukoli pevnou turistickou obuv, protože nepotřebují speciální výstupky (drážky) na botě.

• Výhoda: Pokud máš klasické trekové pohorky bez výrazného rantlu na patě či špičce, páskové mačky jsou zřejmě tvoje volba. Jsou obvykle o něco robustnější a těžší, ale nabízejí spolehlivost v méně extrémním terénu. Začátečníkům často vyhovují, protože je upnou i na měkčí boty.
• Nevýhoda: Upevnění trvá déle a je potřeba ho pečlivě dotahovat – volný řemínek plandající kolem boty je nejen nepohodlný, ale i nebezpečný (mohl by se zachytit o hroty). Také přesnost uchycení není tak dokonalá jako u ostatních systémů – na noze můžou mít drobnou vůli.

Mačky poloautomatické: Představují kombinaci univerzálnosti a pevnosti. Vpředu mívají plastový košík/řemínek jako páskové mačky, vzadu ale mají patní třmen s excentrickou páčkou (tzv. rychloupínací patu). K použití poloautomatů potřebuješ boty s tvrdou podešví a drážkou (rantlem) pouze na patě. Špička boty může být bez drážky, tam se o fixaci postará plastový košík a popruh.

• Výhoda: nasazují se rychleji než páskové – patní páka se zacvakne a drží velmi pevně, zároveň předek se přizpůsobí různým botám. Mnoho vysokohorských turistů a skialpinistů volí tento typ, protože spojuje jistotu upnutí s určitou univerzálností.
• Nevýhoda: nepotáhneš je na úplně měkké pohorky (ty drážku na patě nemají) a po pár hodinách si je chceš zkontrolovat, jestli se páka neuvolnila (správně nastavená by ale měla držet na 100 %).
  

Mačky automatické (rychloupínací, step-in): Tohle je formule mezi mačkami. Vpředu mají kovový třmen (hrazdičku) zaklapnutý do drážky na špičce boty a vzadu obdobný páčkový mechanismus do drážky na patě. Jsou určeny pro tvrdé horolezecké boty tzv. kategorie D nebo skialpové přezkáče, zkrátka obuv, která má výrazné drážky vpředu i vzadu. 

• Výhoda: bleskové nasazení a sejmutí, maximálně pevné spojení s botou – mačka pak působí jako součást boty, nehne se ani o milimetr. To oceníš v náročném strmém terénu, na ledu, při lezení kuloárů či ledopádů, kde jakýkoli pohyb mačky na botě je nežádoucí. Automatické mačky bývají často technické, mívají 12 a více hrotů, někdy vyměnitelné přední hroty, jsou ale také dražší.
• Nevýhoda: opravdu potřebuješ kompatibilní boty – nasadit je na turistickou obuv bez drážek prostě nejde. Začátečník si je pořizuje, jen pokud už investoval i do odpovídajících bot. U automatu je také zásadní správné nastavení délky a síly upnutí – patní páka by měla klást znatelný odpor při zapínání, ale ne takový, aby šla jen silou přetlačit. Správně seřízený automat cvakne na botě a ani se nehne. Pro jistotu mívají automatické mačky i pojistný řemínek, který se připne k botě – ten slouží jen jako záchrana pro případ, že by se mačka vypla (například pokud by zůstal sníh či led mezi botou a třmenem a zapnutí nebylo 100%).
  

Kromě upínání vnímej i počet hrotů a materiál maček. Turistické mačky mívají 10 hrotů, technické obvykle 12 hrotů nebo i více. Více hrotů zpravidla znamená lepší záběr na strmém ledu (přední hroty mohou být dva nebo i jeden centrální – tzv. monopoint pro ledolezení), ale také vyšší hmotnost. Pro klasické zimní túry v Tatrách či Alpách jsou 12-hroté ocelové mačky zlatý standard – jsou robustní, odolné a zvládnou led i skálu. Desetihroté bývají lehčí, často hliníkové nebo kombinované, a hodí se spíš na ledovcové přechody a mírnější svahy (např. skialpinismus), kde každé deko váží. Hliníkové mačky jsou lehoučké, ale rychle se otupí a nepatří na čistý led nebo skálu – hliník by se mohl o tvrdý podklad snadno zohýbat či zbrousit. Pro turistu mířícího do zimních hor platí: ocelové hroty jsou jistota, hliník jen na sněhové akce a túry, kde jde o gramy.

Antibott systém neboli protisněhové destičky pod mačkami je kapitola sama pro sebe. Tyto gumové či plastové vložky na spodku maček brání nabalování sněhu mezi hroty. Určitě znáš ten nepříjemný jev – jdeš mokrým sněhem a pod botou se ti tvoří „sněhové koule“, které se pak najednou odlepí a hrozí uklouznutí. Bez antibottů se tohle děje i u maček: sníh se může nalepit na rám mačky a vytvořit nebezpečnou vrstvu, na které pak hroty ztratí kontakt s podkladem (máš pod nohama sněhovou bambuli a kloužeš). Proto vždy vybírej mačky s antibott vložkami nebo si je do maček dokup. Moderní mačky je většinou už mají v balení či přímo integrované. Během túry občas zkontroluj, jestli se sníh nelepí – když ano, pomůže jím klepnout (sekni mačkou lehce o zem nebo ji proklepni cepínem). Antibott destičky můžou vypadat nenápadně, ale dokážou předejít mnoha nepříjemným pádům.

Nasazené mačky s antibott destičkami (žluté).

Rozdíl mezi mačkami s antibott destičkami (vlevo) a bez (vpravo).

Na závěr výběru zmíníme velikost a nastavení: Mačky jsou většinou nastavitelné na různé délky bot (mají střední spojovací tyč s dírkami). Je nutné je před túrou přizpůsobit své botě – správně seřízená mačka pevně sedí a nepohybuje se. Délku nastav tak, aby mačka šla nasadit bez násilí, ale nebyla volná. U řemínkových dotáhni popruhy napevno (přebytečné konce zastrč, ať neplandají). U poloautomatů a automatů zkontroluj zacvaknutí a sílu patní páky. Nové mačky si vyzkoušej už doma nebo na parkovišti, ne až v půlce zledovatělého svahu. Ušetříš si stres ze zbytečného zápasu s vybavením v mrazu a větru.

Nasazení a kontrola maček před výstupem

Než vyrazíš vstříc ledovým plotnám, věnuj pár minut kontrole a správnému nasazení maček. Tohle je rutina, kterou se vyplatí nezanedbat. Před túrou si mačky prohlédni: nejsou-li uvolněné šroubky (pokud tvůj model nějaké má), jsou-li hroty ostré (u používaných maček je občas třeba je dobrousit pilníkem – tupé zuby budou na ledu podkluzovat). Koukej i na stav řemínků a přezek – popraskaný řemínek nebo poškozená přezka se může pod tlakem přetrhnout. Mnoho horalů nosí pro jistotu kousek náhradního popruhu či drátku, aby v případě nouze mohli rozbité upínání improvizovaně opravit. Nemusíš s sebou tahat celý servisní kufřík, ale věz, že mačka ztracená kvůli prasklému řemínku může zhatit celou výpravu, nemluvě o bezpečnosti.

Při samotném nasazování maček si najdi bezpečné místo. Stůj na rovině nebo v mírném svahu, ideálně někde, kde případné uklouznutí nemá fatální následky (např. místo s relativně měkkým sněhem a žádným srázem pod tebou). Často se mačky nasazují na začátku ledovcového pole nebo pod strmým žlabem – prostě tam, kde je ještě relativní klid. Očisti podrážky bot od sněhu a ledu, aby mačka sedla co nejlépe. U automatických a poloautomatických modelů obzvlášť platí, že jakákoli překážka (kousek ledu, ztvrdlý sníh) pod třmenem či v drážce může způsobit špatné zaklapnutí!

Nasaď nejprve špičku boty do předního košíku či třmenu, potom patou zatlač do zadního dílu. U automatu uslyšíš uspokojivé cvak, jak páčka zajistila patu. U páskových dotáhni řemínky napevno; u poloautomatu taktéž, navíc zaklapni páčku. Každou mačku poté rukou uchop a zkus lehce vykývat do stran a zvednout – neměla by se vyzout ani viditelně hýbat. Když zatřeseš nohou, správně nasazená mačka drží jako přibitá. Páskové mačky mívají více řemínků – utáhni nejdřív špičku, pak patu a nakonec případný nártový pásek, ať bota v košíkách pevně sedí.

Nikdy nezapomeň zajistit volné konce popruhů – provléct je přezkami, zastrčit pod jiné části, nebo je i zavázat na uzel. Cokoli, co by ti plandalo kolem nohou, se může za chůze zachytit o hroty druhé nohy. Představ si, že jdeš a najednou ti vlastní mačka zahákne volný popruh – skoro jistě upadneš. Stejně tak si ohlídej nohavice: nejlepší je mít je dole přiléhavé nebo stahovací, aby se do nich mačky nemohly zakousnout. Mnoho pádů v mačkách se stane kvůli tomu, že ostrý hrot zavadí o oblečení druhé nohy. Proto choď trochu zeširoka a žádné „plandavé“ věci okolo kotníků!

Správně zajištěné mačky: řemínky jsou zauzlované a neplandají kolem boty.

Před výstupem také zkontroluj, že antibott destičky drží na svém místě. Pokud jsou někde odchlípnuté, přitlač je. Při chůzi pak občas koukni pod nohy, jestli se sníh nelepí – když uvidíš nalepenou vrstvu, oklepej mačky cepínem nebo hůlkou. A rada navíc: mačky nazouvej raději dříve, než je opravdu potřebuješ, abys to nedělal v krizové situaci. Mnoho začátečníků se ocitlo v prekérní situaci, kdy balancují na zledovatělé stráni, podkluzují a teprve teď se snaží nasadit mačky – to je velmi nebezpečné. Jakmile tušíš, že je bude třeba, zastav na bezpečném místě a obuj je tam. Ztracených deset minut v pohodlí je lepších než pak klouzat bez maček.

Technika chůze s mačkami: jistý krok po rovině, vzhůru i dolů

S nasazenými mačkami se z tebe stává trochu „ježek“ – na každé botě ostré bodce trčící do všech stran. Chůze v mačkách má svá specifika a bez nadsázky se dá říct, že se to musíš znovu naučit. První krůčky v mačkách bývají nejisté: hroty drhnou o zem, člověk má pocit, že zakopne i o vlastní stín. To je normální. Důležité je osvojit si zásady, které zabrání zakopnutí a využijí mačky naplno.

1) Chůze po rovině a mírném svahu (tzv. technika po všech hrotech): Na snadnějším terénu, kde sklon není příliš velký (řekněme do 25–30°), platí, že nejstabilnější je došlápnout na celé chodidlo tak, aby se všech 10 či 12 hrotů zarylo do sněhu či ledu. Říká se tomu „chodit naplocho“. Znamená to nechodit po špičkách ani patách, ale pokládat botu ploskou celou. Pokud jdeš do kopce, je to trochu proti intuici – máš tendenci našlapovat spíš na špičky, ale s mačkami chceš opak: přizpůsobit postoj tak, aby i do kopce dopadla celá podrážka na svah. Někdy to vyžaduje mírně pokrčit kolena a kotník, aby pata taky dosáhla – zpočátku ucítíš v kotnících tah, protože je musíš ohnout více, ale zvykneš si. Každý hrot se počítá, protože čím více bodů se zakousne, tím menší riziko uklouznutí. Na tvrdém ledu je dobré i lehce dupnout, aby hroty pronikly – neboj se do toho šlápnout, mačky jsou z oceli, něco vydrží.

Při téhle chůzi držíš nohy trochu od sebe, aby hroty jedné boty nemohly zachytit nohu druhou. Přirozeně lidé chodí s chodidly relativně blízko u sebe; v mačkách vědomě rozšiř krok. Vypadá to možná legračně, lehce „kachní“ chůze, ale je to nezbytné. Mysli na to při každém kroku: široce a celé chodidlo.

Při výstupu mírným svahem můžeš pro jistotu zapíchnout cepín jako oporu. Držíš ho za hlavu (lopatkou dopředu, o tom více za chvíli) a zapichuješ spodní hrot cepínu do sněhu jako další bod stability. Střídáš to přirozeně s krokem nohou – cepín máš v ruce na té straně, která je výš (nahoru po svahu). Představ si, že stoupáš šikmo vzhůru: levým bokem ke svahu. Cepín pak držíš v pravé ruce (blíže k vrcholu) a zapichuješ ho kousek nad sebe do svahu, než zvedneš pravou nohu. Vzniká tak rytmus „cepín – krok – krok, cepín – krok – krok“.

 

2) Strmější svah a prudký výstup (technika po předních hrotech): Když terén přejde do opravdu strmého stoupání (nad ~35°), přijde ke slovu „kopání předními hroty“ neboli frontpointing. To znamená, že přední hroty maček (ty dva trčící ze špičky boty) používáš jako oporu podobně jako horolezec špičky maček zasekává do ledu při lezení. Prakticky: přistoupíš frontálně čelem ke svahu a zasekneš špičky bot do svahu před sebe. Nejprve jednu nohu, pak druhou výš. Přední hroty se zakousnou do ledu či tvrdého firnu a unesou váhu těla. Paty necháš lehce níže než špičky (svah tě k tomu nutí), ale snažíš se současně zabrat i druhou řadou hrotů pod špičkou boty – prostě co nejvíc hrotů zanořit. Před kopnutím špičku nohy trochu zvedneš, aby hroty mířily přímo proti stěně, a pak kopneš. Jakmile hroty drží, nohou už necukej – každý pohyb by je mohl uvolnit. Nohy máš při tom mírně od sebe, zhruba na šířku pánve, kvůli stabilitě.

Při takovém strmém výstupu už se neobejdeš bez cepínu jako zajištění i pomůcky k výstupu. V opravdu prudkém ledu se lezou pasáže i se dvěma cepíny (nebo dvěma technickými zbraněmi), ale to už je spíš lezení než chůze a pro začátečníky to není. Pro naše účely předpokládejme jeden cepín: v prudkém svahu používáš cepín častěji lopatkou nebo hrotem zaseknutým nad sebou.

instruktážní video s horským vůdcem Honzánym (Janem Novotným). V čase 2:25 - 7:50 vysvětluje základy pohybu s mačkami a s cepínem.

Cepín ti kryje záda: kdyby ti ujela noha, už ho máš zaražený a můžeš okamžitě reagovat zatížením cepínu a případným brzděním.

Z techniky frontpointingu se člověk docela zadýchá – zapojují se lýtka, stehna, ruce. Proto je důležité tempo a efektivita pohybu. Raději lez krok sun krok: kopni, kopni, zasekni cepín, posuň se. Každý pohyb plynule, rovnováha na třech bodech (dvě nohy a cepín). Často pomáhá hybridní technika ve středně strmém svahu: například jdeš traverzem a horní nohu zasekáváš předními hroty, zatímco spodní nohu pokládáš naplocho – vznikne tak kombinace, která šetří lýtka. Nebo jdeš přímo vzhůru a občas se natočíš bokem, aby sis odpočinul od stání na špičkách a na chvíli přešel do ploššího postavení nohou. Tuhle kombinaci technik si časem osvojíš podle citu, důležité je vědět, že nemusíš celou dobu „špičkovat“, když to není nezbytně nutné – zkoušej využít reliéf svahu, třeba i drobné výstupky, kam můžeš položit chodidlo ploše.

3) Sestup s mačkami: Paradoxně jedny z nejtěžších momentů přichází při chůzi z kopce dolů. Únava, gravitace, a nutnost brzdit pohyb – to vše dává zabrat. Nescházej svahem dolů zády ke svahu (tedy jakoby po schodech dolů). To tě totiž nutí jít po patách, a pokud svah jen trochu ztvrdne, patní hroty ti nemusí stačit – podklouzneš a ani nebudeš vědět jak. Navíc zaklánět se směrem do údolí je psychicky nepříjemné a nebezpečné. Lepší technika je scházet čelem ke svahu nebo traverzem. Při mírnějším klesání se dá jít traverzově cik-cak: stočíš se mírně bokem a klesáš úhlopříčně se širokým postojem, přenášíš váhu střídavě na obě nohy a cepín používáš jako podporu níže pod sebou – v podstatě jdeš podobně jako do kopce traverzem, jen směrem dolů. Kolena lehce pokrč, těžiště spíš směrem do svahu (dozadu), aby když podklouzneš, ses okamžitě posadil do svahu a ne vypadl po hlavě dolů. Chodidla směřuj špičkami trochu ven (dolů do písmene V), opět dbáš na všechny hroty v kontaktu. Tahle metoda je únavná na stehna, ale bezpečnější.

Při větší strmosti nebo nejistotě je zcela namístě otočit se čelem ke svahu a prostě slézat dolů jako po žebříku. Tedy jít pozadu (nebo spíš couvat) – představ si to tak, že obličejem a hrudí jsi přitisknutý ke svahu a sestupuješ, jako bys lezl dolů. To je velmi bezpečné, protože neustále zatínáš přední hroty (tedy efektivně lezeš po předních hrotech dolů) a máš nad sebou zapíchnutý cepín, kterým se zajišťuješ. Nevýhoda je, že je to pomalé a namáhavé, ale když se bojíš nebo je led extrémně tvrdý, je to správná volba. Jdeš takto třeba pár desítek metrů nejtěžšího úseku a pak, jakmile to jde, přejdeš zase do snazší chůze.

Rizika při sestupu jsou hlavně v tom, že už jsi unavený, povolí koncentrace a nohy můžou dělat delší kroky. Nepřekračuj unavené nohy jednu přes druhou! To je přesně ta chvíle, kdy hrot zachytí nohavici a letíš. Radši udělej více kratších kroků, soustřeď se na každý jeden došlap. Cepín při sestupu drž vždy níž před sebou (když jsi čelem ke svahu, tak vlastně nad sebou ve svahu) a buď připraven kdykoli zaseknout a přenést na něj váhu, když bys uklouzl.

Jistota s cepínem: opora v turistické a jistící pozici

Nyní se zaměřme na správné použití cepínu při chůzi a výstupu. Cepín není jen kus kovu, co se nosí v ruce – je to mnohostranný pomocník. Můžeš se s ním opírat o sníh, můžeš jím sekat stupy, ale především slouží k zachycení, kdybychom uklouzli. Klíčem je vědět, jak ho správně držet v různých situacích.

Základní způsob úchopu pro chůzi se nazývá „turistická pozice“ cepínu. Představ si cepín jako hůl: Jednoduše jej držíš shora za hlavici (tedy za místo, kde je lopatka a hrot – hlavu cepínu) tak, že hrot (zobák) cepínu směřuje dozadu, ke tvé paži, a spodní bodec míří dolů k zemi. Ruka obemkne hlavici nadhmatem, palec můžeš mít přes lopatku. Takto se cepín používá, když jdeš po sněhovém poli, mírném svahu nebo ledovci a potřebuješ ho hlavně jako oporu a pojistku. Spodní bodec zapichuješ do sněhu podobně jako bys zapichoval trekovou hůl – pomáhá ti udržovat rovnováhu. Důležité: Drž cepín vždy v ruce, která je blíže svahu (na „horní“ straně). Tedy když traverzuješ a máš pravé rameno blíže ke svahu, cepín budeš mít v pravé ruce. Stoupáš-li přímo nahoru, střídáš ruce dle potřeby, ale většinou intuitivně držíš cepín v silnější ruce.

V praxi: když sestupuješ čelem ke svahu, jsi vlastně obrácený zády po směru sestupu, takže zobák máš zase k svahu. A vždy měj pevně poutko (pokud ho cepín má) kolem zápěstí – poutko tě jistí, že cepín neztratíš, ale neomezuje pohyblivost ruky.

Správné držení cepínu v turistické pozici – s cepínem jako holí, drženým za hlavici, hrot dozadu.

Druhý způsob držení je „jistící (brzdicí) pozice“. Tato pozice předchází přímo technice brzdění, o níž bude řeč za moment, ale používá se i preventivně v exponovaném terénu. Vypadá tak, že cepín držíš naopak šikmo přes tělo oběma rukama – připraven v podstatě k okamžitému záseku. Jedna ruka – obvykle ta horní – svírá hlavici (lopatku máš pod palcem), druhá ruka drží násadu blízko spodního bodce. Zobák cepínu směřuje dozadu (k rameni té ruky, co drží hlavici). Takhle se chodí, pokud už je svah opravdu prudký nebo kluzký a pád hrozí každým krokem. Například při traverzu namrzlého žlebu si můžeš nést cepín v brzdicí pozici – de facto ho držíš jako když už brzdíš, jen ho ještě nemáš zaseknutý v sněhu. Tělo máš mírně bokem ke svahu, cepín přitisknutý k hrudi šikmo. Výhoda je, že pokud podklouzneš, už máš ruce na správném místě – stačí bleskově zatlačit cepín dolů do sněhu a plynule přejít do brzdění.

Správné držení cepínu v brzdící pozici – jedna ruka, obvykle ta horní, svírá hlavici (lopatku máš pod palcem), druhá ruka drží násadu blízko spodního bodce. Zobák cepínu směřuje dozadu (k rameni té ruky, co drží hlavici).

Obecně, když jdeš turisticky s cepínem, střídej ruce podle směru svahu a měj vždy na paměti, že cepín má být připraven k akci. Spousta nováčků dělá tu chybu, že cepín sice drží, ale nevhodně – třeba za střed násady jako koště, nebo hrotem dopředu. To by pak při uklouznutí znamenalo cenné vteřiny navíc přehmatávat. Správné držení cepínu je jednoduchý návyk, který se ti zaryje pod kůži: stačí první den na horách neustále kontrolovat polohu cepínu v ruce, až se to stane automatickým.

Ještě jedna drobnost – cepín můžeš využít i k dalším věcem během chůze: například jím sonduješ terén (bodec zapíchneš do podezřelého sněhu před sebou, zjistíš tak, jestli pod sněhem není díra nebo trhlina, případně jak tvrdý je sníh), sekáš jím stupy nebo plošinku (pomocí lopatky osekáš led či tvrdý sníh, když potřebuješ rovné místo pro nohu nebo pro bivak). Při těchto činnostech samozřejmě držíš cepín jinak (při sekání stupů ho používáš skoro jako motyčku – sekáš lopatkou), ale to už jsou speciálnější případy. Hlavní je, že cepín máš vždy po ruce a nepustíš ho, ani kdybys uklouzl – proto to poutko. Buď k němu máš klasické oko kolem zápěstí, nebo moderní odpojovací popruh k úvazku; v každém případě nechceš, aby ti v rozhodující moment odletěl z ruky.

Brzdění pádu cepínem: nauč se self-arrest

Dostáváme se k nejdůležitější dovednosti ze všech – technice zastavení pádu cepínem, často známé pod termínem self-arrest. Umět zabrzdit pád je doslova životně důležité. Můžeš mít super mačky a chodit opatrně, ale stačí jeden nešťastný krok, kousek ledu, který se ulomí, chvilka nepozornosti – a už jedeš po zadku dolů svahem. V takové chvíli máš jen pár sekund (někdy ani to ne) na správnou reakci, jinak nabereš rychlost, kterou už nic nezastaví. Tady nastupuje cepín jako záchranná brzda. A pozor: Tohle se musí natrénovat nanečisto, jinak v reálu zpanikaříš a neuděláš to správně. Popíšeme si krok za krokem, jak brzdit v různých pozicích, a ukážeme si, na co si dát pozor.

Základní princip: Chceme se co nejrychleji dostat do polohy tváří k sněhu, hlavou nahoru po svahu, s cepínem pod sebou zaseknutým hrotem do sněhu. V téhle poloze má cepín šanci vyvinout tření a rychlost zastavit. Jak se do té polohy dostaneme, záleží na tom, jak začneš padat:

• Pád po nohách směrem dolů (na břiše nebo na zádech) – to je snad nejčastější scénář uklouznutí: zakopneš, letíš dopředu a kloužeš po břiše hlavou napřed dolů, nebo ti podjede noha a padáš na záda, nohama napřed dolů. Překvapivě, ve výsledku řešíš obě situace podobně: musíš se otočit na břicho a hlavou nahoru po svahu. Když kloužeš nohama napřed po zádech, hned zaboř lokty do sněhu a přetoč se na břicho. Tím získáš automaticky polohu hlavou napřed (protože jsi byl nohama dolů, tak teď budeš hlavou nahoru). Když kloužeš po břiše hlavou dolů, tak naopak vystrč cepín, nohy do vzduchu a pokus se otočit tělo – jedna metoda je zaklesnout lopatku cepínu do sněhu jako pivot a přetočit se kolem ní. Zní to složitě, ale prostě se instinktivně snažíš obrátit tak, abys nebyl hlavou dolů. Hlava dolů je nejhorší možná varianta, protože nevidíš, kam jedeš, a zastavuje se velmi špatně. Takže první úkol: dostat se obličejem do sněhu, nohy dolů.
  
  
• Jakmile jsi na břiše, hlavou proti svahu, zaujmeš tzv. „brzdicí polohu“. Ta vypadá následovně: Tělo je na břiše, nohy mírně od sebe, špičky (s mačkami) zvednuté ve vzduchu! Toto je velmi důležité: nezapichuj mačky do svahu při pádu. Proč? Protože kdyby se najednou jeden z hrotů chytl pevně do ledu, zatímco ty letíš dolů, funguje to jako kotva, kolem níž se začněš nekontrolovaně otáčet – člověk se pak převrátí. Takže nohy nahoru, ať se děje cokoli, nech je volně klouzat po sněhu (nebo je zvedni zcela, pokud to jde). Brzdit budeš pouze cepínem a tělem.
  
  
• Ruce správně na cepínu: Pokud jsi pád začal s cepínem v ruce (což doufejme ano), tak jej pevně uchop oběma rukama. Horní ruka drží hlavici cepínu (palec přes lopatku, hrot směřuje do sněhu), dolní ruka je na konci násady (blízko bodce). Přitáhni cepín k tělu úhlopříčně přes hrudník – jako by ses chtěl cepínem připoutat ke svému rameni. Špička (zobák) cepínu by ti měla trčet kousek pod ramenem do sněhu.
  
  
• Zasekni cepín do svahu: Ve chvíli, kdy jsi v této pozici, co nejrychleji a nejhlouběji zatlač hrot cepínu do sněhu. Využij k tomu celou váhu svého těla. Doslova na cepín nalehni hrudníkem. Představ si, že chceš ten cepín zarazit do sněhu pod sebou tak silně, až zastavíš. Horní ruka tlačí hlavici dolů, dolní ruka přitahuje násadu k tělu – tím se hrot zakusuje. Zároveň lokty tlačíš do země a váhu posíláš na cepín. Brzdit lopatkou nebo hrotem? Standardně se brzdí hrotem (zobákem) – ten se zakousne do tvrdého sněhu. V úplně měkkém sněhu se ale může stát, že hrot projede a spíš zabere lopatka jako pluh – proto se někdy říká, že v prašanu brzdíš spíš lopatkou (plošší plocha). V praxi to neřešíš: prostě tam ten cepín zaryj, ať se chytne čímkoli.
  
  
• Kontroluj rychlost a směr: Pokud vše provedeš správně, začneš cítit, že se zpomaluješ. Sníh se hromadí před cepínem, ten ti vibruje v rukou. Tlač dál! Hlavně nepouštěj cepín a nepovoluj tlak, jinak se zase rozjedeš. Když zastavuješ, drž hlavu zvednutou nad sněhem (a přitisknutou ke cepínu), ať se neporaníš o kusy ledu nebo terén. Je to několik intenzivních vteřin. Někdy se stane, že brzdění trvá déle a sjedeš třeba o desítky metrů, než zastavíš úplně – to je normální u tvrdého sněhu či ledu, kde se cepín zakusuje pomalu. Důležité je nepřestávat tlačit.
  
  
• Situace „hlavou dolů“: co nejrychleji otočit! Ještě jednou si zdůrazníme tu nejkomplikovanější variantu – upadneš-li a kloužeš hlavou směrem dolů na zádech, máš hned cepínem (pokud ho držíš) za cíl otočit se. Ideální postup je: rychle přitáhnout ruce k tělu s cepínem, zabořit ostrý hrot cepínu do sněhu vedle hlavy a překulit se. Cepín se stane středem otočky – výsledkem by mělo být, že najednou jsi na břiše hlavou nahoru. Pak dál viz výše. Tohle je těžké si představit, ale praxe a trénink to vštípí do svalové paměti. Někdy člověk zvládne rovnou skočit do pozice na břiše, jindy to vyžaduje pár vteřin boje. Každopádně, bojuj! I když jedeš rychle, nepřestávej zkoušet se otočit a zaseknout cepín – lepší pokusit se zastavit v půlce svahu než vůbec.
  
  
• Jakmile zastavíš: Uff, povedlo se! Teď ale pozor – euforie stranou, stále se drž cepínu a nepohybuj se ukvapeně. Nejprve se ujisti, že pevně ležíš a dál nekloužeš. Pak opatrně s kontrolou zvedni hlavu a rozhlédni se, kde jsi. Často se stane, že zůstaneš viset na cepínu v prudkém svahu. V takovém případě postupuj jako při lezení – můžeš začít znovu opatrně „lézt“ pomocí maček a cepínu do bezpečnějšího místa. Nebo pokud je poblíž skupina, počkej, až ti někdo přijde pomoci. Hlavní je neudělat tu chybu, že po zastavení hned vstaneš a vydechneš si – a ejhle, podklouzneš znovu! Už se to stalo: člověk hrdě zabrzdil pád, ale pak se natěšeně pustil cepínu dřív, než měl pevný postoj, a sjel znovu.
  

Brzdění cepínem se musí nacvičit. Poprvé je to trochu šok – schválně si najdi bezpečné místo (mírnější zasněžený svah, ideálně s dojezdem do roviny, bez kamenů), vezmi si cepín a klouzej schválně, abys zkusil různé situace. Začni třeba na mírném sklonu, lehni si na břicho, rozjeď se a zkus podle instrukcí výše zastavit. Pak zkus pád po zádech nohama napřed, atd. Natrénuj i tu polohu nohama nahoru (hlavou dolů) – třeba s kamarádem, který tě lehce podrží a pomůže otočit. Tyto „zkoušky“ na bezpečném plácku jsou k nezaplacení, až půjde do tuhého. V ostré situaci už nebude čas přemýšlet; tělo musí reagovat automaticky.

Pamatuj, že s mačkami na nohou je brzdění zrádnější – hrozí to zmiňované zaseknutí nohy a kotrmelec. Proto když trénuješ, zkus i variantu s nasazenými mačkami (ovšem o to víc opatrně a fakt na bezpečném místě, třeba s dopadem do hlubšího sněhu). Zjistíš, že zvednout nohy s mačkami je docela fuška, ale je nutné to udělat. Možná tě překvapí, jak rychle nabereš velkou rychlost už na krátkém svahu. Sklon 30° na tvrdém firnu a během tří vteřin jedeš jak na tobogánu. Tím spíš si uvědomíš, že reagovat musíš okamžitě – čím dřív začneš brzdit, tím kratší dráhu potřebuješ k zastavení. Pokud bys upadl a prvních pár vteřin se „vezl“ bez reakce, dostaneš se do rychlosti, kde už neubrzdíš nic. Proto se říká: jakmile ucítíš pád, jednej! Žádné vyčkávání, jestli se to nějak samo zastaví.

Instruktor Mark Chaddwick vysvětluje možné scénáře pádu a toho, jak se v těchto situacích zachovat (v angličtině).

Nejčastější chyby a omyly začátečníků

I přes veškeré rady se některé chyby stále opakují. Pojďme si ty nejčastější vyjmenovat (a ty si je zapamatuj, ať se jim vyhneš) – možná se v některých poznáš, pokud už jsi pár zimních túr absolvoval:

1. Špatné nastavení a nasazení maček: Už jsme to detailně probrali, ale opakování neuškodí. Volné mačky, špatně utažené řemínky, nezkontrolované zapnutí – to všechno jsou průšvihy čekající na svou chvíli. Představ si, že jsi v půlce ledového svahu a najednou ti sjede mačka z boty. Sci-fi? Bohužel se to stává. Stačí drobná nepozornost při nasazování nebo podcenění kontroly. Další chyba je nasadit mačky obráceně (ano, patří to určité noze, výrobci je značují L a R zpravidla) – pak hroty nesedí tam, kde mají. Nebo nedotáhnout úplně všechny přezky: začátečník utáhne jednu, druhou nechá volnější, protože ho tlačí – a mačka pak nedrží.

Rada: Mačky seřídit v klidu, nasadit pevně a během výstupu občas kouknout, jestli pořád sedí jak přibité.

2. Podcenění tréninku: Někdo si řekne: „Brzdit cepínem? Jasně, chápu, prostě ho zaseknu a hotovo.“ a dál to neřeší. Velká chyba! Bez tréninku na bezpečném svahu nebudeš v krizové situaci reagovat správně. Reflexy jsou pomalé, mozek zpanikaří a zapomene teorii. Mnozí turisté cpou do batohu cepín „protože se to má“, ale nikdy si nezkusili ani lehké sklouznutí. Pak uklouznou a cepín letí pryč, protože ho ani nestihnou chytnout pořádně. Další variantou je, že lidé sice trénují, ale bez maček, a pak v reálu s mačkami nevědí, že je musí zvednout. Výsledek: kotrmelec.

Zásada: cvičit, cvičit, cvičit – a to i věci jako přetočit se na břicho při pádu, zvednout nohy atd. A trénink opakovat každý rok aspoň jednou na začátku sezóny, opakování je matka moudrosti.

3. Mačky v měkkém sněhu (a pozdní nasazení): Tyhle dvě chyby jdou ruku v ruce. Někdo šlape hlubokým sněhem už hodinu, nechce se mu vybalovat mačky „zbytečně“, tak je nechá v batohu. Najednou se terén změní na tvrdý, dotyčný uklouzne a… no, však to známe. Nasazovat mačky až po pádu je poněkud pozdě. Na druhé straně spektra ale stojí omyl opačný: nasadí si je na sníh, do kterého by se bořil i bez maček. Pak při každém kroku se nabalí půlkilo sněhu, chůze je únavná a neefektivní. A dotyčný se diví: „Ty mačky jsou k ničemu, lepí se to na ně.“ Ne, jen nebyly potřeba v tomhle terénu.

Řešení: Posoudit situaci – v měkkém prašanu raději sněžnice nebo jen boty (případně nesmeky), mačky nasadit, jakmile tvrdost sněhu stoupne. A hlavně s předstihem, ne až když kloužu.

4. Špatné držení cepínu: I to už jsme zmiňovali – držet cepín za hlavu, hrot dozadu, poutko na ruce. Stále však vídáme turisty, co si nesou cepín přes rameno jako pušku (což je extrémně nebezpečné – uklouzneš a bodneš se do zad), nebo ho mají v ruce dole za násadu jako hůlku do výšlapu (pak ale nemají šanci rychle zabrzdit). Nebo ho dokonce schovají na batoh, protože „zatím to nepotřebuju“ – jenže než ho stačíš sundat, když uklouzneš, už jedeš... Cepín patří do ruky včas a správně držený.

5. Váhání s výbavou a přecenění sil: Patří sem ten již zmiňovaný zlozvyk „ještě mačky neobuju, ještě to zkusím bez nich“ – pokušení ušetřit si zastávku, nebo frajeřina, že to dám bez maček. Taky nechtít vytahovat cepín a radši jít s hůlkami až do doby, kdy už se klouže. V ten moment hůlka nezabrzdí nic a lovit cepín z batohu je pozdě. Rada je prostá: Jakmile to jen trochu klouže, zastav a vklidu nasaď mačky, vezmi do ruky cepín. Předejdeš dramatům.

S váháním souvisí i přepínání sil. Někdy člověk cítí, že terén už je nad jeho schopnosti – ale říká si „ještě kousek, tam to snad bude lepší“. To je podobné jako s pozdním nasazením – neriskuj zbytečně úsek, na který nemáš technicky nebo fyzicky. Když cítíš, že chůze v mačkách tě totálně vyčerpala a čeká tě další prudký výšvih, možná je čas zvážit návrat nebo odbočku. Nejhorší jsou rozhodnutí našeho ega: "Když to zvládli ostatní, musím taky" – pak se dělají chyby z únavy a nepozornosti.

6. Podcenění vybavení jako celku: Můžeš mít skvělé mačky a cepín, ale pokud ti chybí přilba, brýle či jiné drobnosti, můžeš dopadnout špatně. Například bez helmy si můžeš při pádu a brzdění praštit hlavou o zledovatělý sníh nebo vlastní cepín. Bez brýlí ti sníh odletující od cepínu může poranit oči. Bez kvalitních rukavic neudržíš cepín pevně, když máš prsty zkřehlé. A tak dále. Častou chybou je také nemít cepín na poutku – vyklouzne z ruky a ujede rychleji než ty, a jsi bez brzdy. Zkrátka, výbava funguje jako celek a bezpečnost je souhra detailů.

Tohle všechno neříkáme proto, abychom tě vystrašili. Naopak: aby sis uvědomil, že chyby se nevyhýbají nikomu, ale můžeme se z nich poučit dříve, než je sami uděláme. Ptej se zkušenějších, uč se z literatury (třeba i tento článek) a buď k sobě upřímný ohledně svých limitů.

Zimní turistika nabízí něco naprosto jedinečného. Klíčem k podobným zážitkům je umění se zimní výbavou. Lokace: Senja, Norsko.

Kde bezpečně trénovat a proč zvolit zimní kurz

Pokud jsi dočetl až sem, možná se ptáš: „Dobře, tohle všechno se mám někde naučit, ale kde?“ Nejlepší odpověď je: v reálu, ale bezpečně. Teorie je základ, ovšem praxe v terénu je nenahraditelná. Doporučujeme najít si bezpečný svah na nácvik – tím myslíme takový, který má dostatečně pozvolné dojezdy nebo měkký sníh na konci, aby případný pád neskončil zraněním. Ideální je například cvičný kopec poblíž horské chaty nebo sjezdovky (mimo provoz), kde víš, že pod sněhem nejsou skály ani stromy, a sklon není extrémní. Klidně malý svah blízko parkoviště, kam si půjdeš „zablbnout“ s kamarádem odpoledne po túře. Důležité je, abys měl parťáka – už kvůli bezpečnosti, že kdyby se něco stalo, pomůžete si. Navíc se můžete navzájem pozorovat a opravovat. Například u brzdění: kamarád ti může říct „hele, zapomněls zvednout nohy“ nebo „cepín jsi nezarazil hned, zkus to rychleji“.

Trénovat je nejlepší postupně: Nejdřív si vyzkoušej chůzi v mačkách na různém terénu – projdi se po rovině (klidně i někde na poli za domem v zimě), ať si zvykneš na ty bodce. Zkus si doma nasazení maček, ať to pak děláš automaticky. Pak na bezpečném sněhovém svahu natrénuj brzdění, jak jsme popsali. Dělej to opakovaně, ne jen jednou. A to nejen proto, že opakováním se zlepšuješ, ale taky protože si zvykneš na ten pocit pádu. Ten je totiž psychicky zrádný – první sklouznutí vyvolá v těle paniku, ale když to uděláš podesáté, už jsi relativně klidný a dokážeš jednat věcně.

Pokud nemáš možnost nebo odvahu trénovat sám, vřele doporučujeme absolvovat zimní horolezecký či lavinový kurz s instruktory. Pro začátečníka je to doslova nejlepší investice do sebe. Na takovém kurzu tě během pár dní naučí správnou techniku pod dohledem. Instruktor tě opraví, ukáže fígle, které bys sám ladil dlouho. Taky tě provede různými scénáři, na které by sis sám netroufl – například kontrolovaný skluz z většího svahu na brzdění, chůze ve strmém terénu jištěná lanem atd. Kromě maček a cepínu obvykle proberete i další zimní nástrahy (např. lavinovou problematiku, jištění ve sněhu apod.), takže získáš komplexní obrázek, co všechno zimní hory obnášejí.

Zimní kurzy často pořádají horské školy, horolezecké oddíly nebo Horská služba. Nemusíš hned mířit na Mont Blanc – začni kurzem v Krkonoších nebo Nízkých Tatrách, kde tě to naučí v prostředí podobném, kam se jako začátečník vydáš. Cílem kurzu není dělat z tebe hrdinu, ale dát ti sebedůvěru a návyky, které ti zůstanou. A věř, že až pak půjdeš sám s kamarády na nějaký zimní výstup, budeš mnohem klidnější a připravenější, což ocení i oni.

Krom kurzů je dobré vybírat si pro první vlastní akce vhodné podmínky: tedy hezké počasí, dobrý sníh, známá trasa. Například si vyhlédni populární cestu na nějaký dostupný vrchol (v ČR třeba Sněžku, na Slovensku Ďumbier, v Alpách jednodušší třítisíckovu) a jdi nejprve s někým zkušenějším. Od něj pochytíš v terénu spoustu drobností. Když pak půjdeš sám či s partou začátečníků, budeš už vědět, jak reagovat.

Trénink dělá mistra – to platí v horách dvojnásob. A není to žádná ostuda dát si „cvičný den“ nanečisto. Mnoho legendárních horolezců začínalo tak, že si hráli na zasněžených stráních kousek za domem a zkoušeli, co výbava dovolí. Získáš tím cit pro sníh, ledy, a hlavně pro vlastní schopnosti. A to je k nezaplacení. Lepší poznat své limity v kontrolovaných podmínkách, než až v exponovaném terénu.

Závěrem: sebevědomě a bezpečně vzhůru!

Zimní hory umí být kouzelné – tiché, jiskřivě bílé, s nádhernými výhledy. Díky mačkám a cepínu se ti otevřou nové možnosti, kam se podívat, a zážitky, které v létě nepoznáš. Abys je ale mohl prožívat naplno a v pohodě, musíš k zimním horám přistupovat s respektem a pokorou. To neznamená bát se – naopak, znamená to být připraven. Teď už víš, že nestačí koupit si výbavu a myslet si, že tím jsi nesmrtelný. Skutečná bezpečnost spočívá v tom, že dokážeš vyhodnotit situaci, zvolit správnou techniku a vybavení použít automaticky a správně.

Neboj se investovat čas do tréninku – každá hodina nacvičování ti v horách vrátí klid v duši. Pocit, kdy kráčíš po zmrzlém svahu a víš, že máš jistý krok a že i kdybys uklouzl, dokážeš se zastavit, je k nezaplacení. To je ta sebejistota, která ale nevychází z podcenění nebezpečí, nýbrž z poctivé přípravy. A přesně s takovou sebedůvěrou a pokorou zároveň vyrážej na své zimní dobrodružství.

Shrňme si závěrem základní principy: Mačky a cepín jsou tví spojenci, ale jen pokud víš, kdy po nich sáhnout a jak s nimi zacházet. Nasazuj je včas, choď v nich s rozvahou – široký postoj, všechny hroty v kontaktu, žádné unáhlené pohyby. Cepín měj po ruce, správně držený, buď připraven zachytit každý uklouznutí. Nauč se brzdit, je to tvůj záchranný grif. A hlavně – nepodceňuj hory ani sebe. Když cítíš respekt z terénu, je to dobře: udrží tě to ostražitého a motivovaného se zdokonalovat.

Nakonec přichází ta sladká odměna: Stojíš na vrcholu, pod tebou zimní krajina. Vítr ti šlehá do tváře sněhové jehličky, cepín pevně v ruce, mačky opřené o led – a ty víš, že to máš pod kontrolou. Místo strachu cítíš zdravý respekt a radost z toho, co jsi dokázal. Tak vzhůru do zimních hor – vybavený, vycvičený a odhodlaný zažít dobrodružství bezpečně!

[/lock]