Lucie Kutrová: Život na dálkových trasách - od 151 dní na PCT po 1300 km dlouhý Arizona Trail

Když se řekne Lucie Kutrová (Holka s bucket listem), většina lidí si vybaví dálkové trasy, nekonečné kilometry a příběhy, které chutnají po svobodě. V novém díle podcastu Adventurer jsme si s Luckou povídali o tom, jak se vlastně člověk „stane dálkařem“, co mu dlouhé treky dají (a občas i vezmou), a proč je nejdůležitější dovednost na trailu… umět si to udělat po svém. 

„Nechápala jsem, proč lidi chodí na hory.“

Lucka hned na začátku vytáhne vzpomínku, která by se klidně mohla jmenovat „zrození bucket listu“. Jako mladá prý hory vůbec nechápala – dokud ji táta nevzal na výlet na Malý Rozsutec s partou přezdívanou „mravenci“. Věkový průměr kolem šedesátky, ale tempo jak po kofeinovém dopingu. Lucka tehdy došla na vrchol s velkým odstupem a v teniskách – ale nahoře přišel moment, kdy jí to „docvaklo“. Výhledy, pocit překonání sebe sama a uvědomění, že právě tohle chce dělat taky. 

A pak to šlo už klasicky „bucket list“ stylem: nejdřív tisícovka, pak dvoutisícovka, tří, čtyři… až se jednoho dne ocitla na ledovci v mačkách. Ten progres – ta viditelná cesta od „nejsem horský typ“ k „stojím na ledovci“ – je pro ni dodnes jedním z nejsilnějších motorů. 

Camino jako první velký zlom

Druhý zásadní milník přišel, když ve Španělsku poprvé slyšela o Santiagu de Compostela. Lidi, co jdou stovky kilometrů pěšky? Znělo jí to absurdně. Pak ale přišlo léto, volný čas a chuť to zkusit – a Lucka vyrazila na Camino del Norte podél pobřeží a následně Camino Primitivo. Celkem zhruba 800 km a na konci nejen pocit, že to „dala“, ale hlavně obrovská dávka zážitků, lidí a momentů, ze kterých podle svých slov čerpá dodnes. Právě tam ji dálkové cesty definitivně chytly – a na bucket list přibyla i Pacifická hřebenovka. 

Celý podcast s Luckou Kutrovou

Pokud chceš celý příběh slyšet včetně všech detailů, pusť si celý díl níže:

Samota na trailu? „Když jdeš sám, nejsi sám.“

Jedno z nejsympatičtějších témat rozhovoru je Lucky pohled na samotu. Přiznává, že je extrovert a miluje lidské příběhy – ale zároveň říká něco, co potvrdí spousta dálkařů: když vyrazíš sám, často potkáš víc lidí, než když jdeš s partou. Na velkých trasách navíc vzniká fenomén trail family – skupinky, které se přirozeně formují, rozpadnou, zase potkají, a najednou máš pocit, že patříš někam, i když jsi tisíce kilometrů od domova. Na PCT prý byly dny, kdy byla úplně sama jen výjimečně. 

Největší mentální výzva? Stezka Českem

Když přijde řeč na to, co bylo nejtěžší, Lucka překvapí: nevybere nejvyšší hory ani nejdelší americký trail, ale Stezku Českem. A důvod je brutálně lidský: v Americe jsi „daleko“ – logisticky, mentálně, fyzicky. Nemáš to jednoduché vzdát, protože to znamená složitý návrat, peníze, plán, letenky. Když se ale něco sesype „doma“, často tě provází tiché pokušení: „Vždyť můžu kdykoliv sednout na vlak a být doma.“ 

Lucka navíc otevřeně mluví o tom, že část Stezky Českem pro ni byla nádherná (sever), ale některé úseky byly mentálně vyčerpávající – a právě tam přišel důležitý aha-moment: nemusíš jít trasu „podle pravidel“, když ti to nedává smysl. Když část vede dlouho po silnicích a nebaví tě to, uprav si to. Přeskoč. Zpříjemni. Udělej si to tak, aby tě to znovu bavilo. Protože dobrodružství není soutěž v utrpení – je to cesta, kterou si tvoříš. 

„Nejdřív zjisti, jestli tě to baví.“

V „blueprintu“ pro začátečníky Lucka vypíchne jednoduchou věc, kterou spousta lidí přeskočí: než začneš nakupovat výbavu a plánovat velké trasy, ověř si, že tě tenhle způsob života vůbec baví. Že ti sedí ranní vstávání v přírodě, vaření venku, spaní „jen tak“, a ano – i kopání díry lopatkou, když je potřeba. Teprve potom dává smysl řešit detailní výbavu. 

A k vybavení má zároveň zdravý přístup: není nutné mít nejdražší gear, ale je dobré vyhnout se „stupid výbavě“, která může selhat v blbý moment. Dokonce přiznává, že si dřív kupovala levnější věci „ve slevě“, ale zpětně by radši měla jeden kvalitní spacák než tři špatné. 

Jídlo, voda a „malina s h…“ (ano, opravdu)

Velká část rozhovoru je extrémně praktická: voda a jídlo na dálkových trasách. U Lucky je voda klíčové téma i kvůli huskymu Marvelovi – plánuje zdroje dopředu a často nosí vodu i „na rezervu“. V Americe zmiňuje vodní kešky a komunitní systém komentářů, díky kterému víš, kde voda je, není, nebo kolik jí zbývá. 

A jídlo? Lucka otevřeně říká, že se dá přežít na různých věcech, ale její „nesmrtelná klasika“ jsou čínské polévky, tortilla a Nutella. A na Arizona Trailu pak přichází realita vody z přírodních zdrojů: někdy krásně čistá, jindy… voda z kravských jezírek, která sice projde filtrem, ale chuťově pořád připomíná, odkud přišla. Řeší to elektrolyty a příchutě – a zrodí se legenda o „malině s h…“. 

Arizona Trail: 1300 km, extrémní počasí a parťák na trase

Lucka se z Arizona Trailu vrátila nedávno. Popsala ho jako „kratší PCT“ – 1300 km napříč Arizonou od mexické hranice až k Utahu. Šla ho s parťákem Filipem, přibližně 50 dní. A místo slunce a sucha, které by člověk od Arizony čekal, trefili rok, kdy přicházely sněhové bouře, kroupy a počasí, které místní označovali za anomálii. Když se čekaly tři dny bouří, radši zůstali ve městě a počkali – protože dobrodružství není o tom „být za každou cenu tvrdý“, ale o chytrém rozhodování. 

Zároveň to byl pro Lucku i první „lehčí“ trek. Base weight kolem 6 kg (část výbavy nesl Filip), přizpůsobené oblečení a minimum věcí. A vtipný paradox? Zatímco dřív na PCT dramaticky hubla, na Arizoně s lehkým batohem prý přibrala, zatímco Filip (nosící víc věcí) shodil. 

Nejhezčí momenty? Krajina, která mění hlavu

Když přijde řeč na nejsilnější zážitky z Arizona Trailu, nejde jen o kilometry, ale o konkrétní místa a situace, které se člověku zaryjí pod kůži. Lucka popisuje Arizonu jako trail plný kontrastů – od pouště a nekonečných plání přes horské úseky až po pasáže, kde se mění světlo, teplota i nálada během pár hodin. Jedním z vrcholů celé trasy je i Grand Canyon – místo, které ti připomene měřítko světa a to, jak malý a zároveň živý se v něm člověk může cítit. 

Zároveň zmiňuje i úplně praktické „trailové reality“: boj s větrem, studené noci a práci s vodou, která občas pochází ze zdrojů, nad kterými by se ve městě nikdo ani nezamyslel. A právě tohle dělá z dálkových treků tak silnou zkušenost – učí tě adaptovat se, plánovat a přitom si zachovat nadhled. 

A co jí cestování dalo?

Na závěr Lucka mluví o tom, jak ji cestování formovalo hlavně díky lidem, které potkávala. Zmiňuje třeba muže, který celý život „jen makal“ a teprve v sedmdesáti měl pocit, že začíná být opravdu šťastný. Přesně tyhle příběhy jí prý pomáhají v životě rozhodovat se tak, aby jednou neměla pocit prázdna. 

Celý podcast s Luckou Kutrovou

Pokud chceš celý příběh slyšet včetně všech detailů, pusť si celý díl níže: