Fishermen’s Trail: Lepší pouť než Camino de Santiago?

Fishermen’s Trail (Rybářská stezka) je pobřežní dálková trasa na jihozápadě Portugalska. Naprosto oprávněně bývá označována jako jedna z nejkrásnějších dálkových tras v Evropě a my po jejím absolvování nemůžeme nic než souhlasit. Pokud tedy váháte, zda je tato trasa pro vás a chcete si přečíst, jaké to na trase je, jste tu správně!

Písečná pláž Praia do Camilo ve městě Lagos. Fishermen's Trail vede těsně nad ní.

Co se dozvíte v článku?

• Pár obecných informací k trase
• Naši zkušenost s trasou den po dni
• Doporučení na ubytování a také co s sebou
• Pro koho je tato dálková trasa vhodná
• Kráké srovnání s poutí Camino de Santiago

Pár informací na úvod

Oficiální trasa čítá třináct jednodenních etap o celkové délce kolem 226 kilometrů, maximálně 22,5 kilometru na jednu etapu a vede prakticky pořád v kontaktu s Atlantikem. Trasa je značená pro oba směry, oficiálně se chodí výhradně pěšky a zhruba 60 až 70 procent povrchu tvoří písek, takže bývá náročnější, než člověk čeká z mapy nebo z výškového profilu. Wild camping na trase povolený není a kvůli erozi útesů je potřeba držet se značení. 

Fishermen's Trail je značená modrozeleně a znak sdílí sdílí se sítí tras Rota Vicentina.

Kde stezka začíná a končí.

Když to zjednodušíme, Fishermen’s Trail se běžně chodí ze São Torpes u Sines až do historického města Lagos na jižním pobřeží Portugalska. Po cestě propojí pobřeží Alenteja a Algarve a nabízí tak naprosto jedinečné spojení dvou ikonických oblastí Portugalska. Pro ty z vás, kteří plánujete aktivní dovolenou a máte možnost vycestovat i mimo hlavní “dovolenkářskou” sezónu je tento trek naprostá pecka!

No představte si to sami: ráno se vzbudíte do příjemného chládku, oblečete se a hnáni chutí na ranní kávu a ikonické portugalské zákusky vyrazíte do nejbližší kavárny. Slunce pomalu získává hlavní roli na jevišti a pro vás, jakožto Čechy nebo Slováky, kteří po typické středoevropské zimě téměř zapomněli, jaké to je cítit sluneční záření, začíná naprosto idylický den!

Brzké ráno v Odeceixe – před 37km úsekem vás podobné výhledy potěší.

Terén je schůdný i pro méně zkušené turisty. Věřte nebo ne, ale pro nás s Adamem byl velký šok, že průměrná věkovka na trase byla 55+. Vidět nadšené turisty v tomto věku si naplno užívat veškeré rozkoše a strasti dálkového putování ve vás vzbudí emoce. Nicméně pozor, jedná se o přesně ten typ treku, který nevypadá dramaticky převýšením, ale umí člověka poctivě prověřit kombinací písku, větru, slunce a dlouhých otevřených úseků. Stín budete na trase hledat marně.

Mimo již zmíněných faktorů, na které je třeba si dávat pozor, vás budou cedule upozorňovat i na nestabilní útesy. Choďte pouze po vyznačených trasách!

Oficiální rozložení dává za nás smysl hlavně tím, že nechává prostor si jednotlivé dny opravdu užít. První polovina od São Torpes po Odeceixe je hodně o písečných dunách, dlouhých plážích, rybářských vesnicích a nekonečných pobřežních výhledech. Kolem Odeceixe a Aljezuru se charakter cesty lehce promění, část trasy se víc vlní mezi pobřežím a vnitrozemím, a jižní úsek přes Sagres, Salemu, Luz a Lagos zase přidá víc členitých útesů a kratší, ale výživnější etapy. 

Oficiální pořadí etap je následující:

Etapa	Odkud – kam	Délka + převýšení
1	São Torpes (Sines) – Porto Covo	10 km, ↑ 30 m, ↓ 10 m
2	Porto Covo – Vila Nova de Milfontes	20 km, ↑ 100 m, ↓ 100 m
3	Vila Nova de Milfontes – Almograve	15 km, ↑ 100 m, ↓ 100 m
4	Almograve – Zambujeira do Mar	22 km, ↑ 230 m, ↓ 220 m
5	Zambujeira do Mar – Odeceixe	18 km, ↑ 300 m, ↓ 350 m
6	Odeceixe – Aljezur	22,5 km, ↑ 200 m, ↓ 200 m
7	Aljezur – Arrifana	18 km, ↑ 300 m, ↓ 250 m
8	Arrifana – Carrapateira	20 km, ↑ 250 m, ↓ 300 m
9	Carrapateira – Vila do Bispo	16 km, ↑ 300 m, ↓ 250 m
10	Vila do Bispo – Sagres	20,5 km, ↑ 200 m, ↓ 250 m
11	Sagres – Salema	20 km, ↑ 500 m, ↓ 500 m
12	Salema – Luz	12 km, ↑ 400 m, ↓ 400 m
13	Luz – Lagos	11 km, ↑ 200 m, ↓ 200 m

V praxi to znamená, že většina lidí jde Fishermen’s Trail zhruba třináct dní a denní porce si drží v rozumném rozmezí od kratších etap kolem deseti kilometrů po ty delší, které se blíží oficiálnímu maximu 22,5 kilometru.

Jedná se o nejlepší volbu pro každého, kdo se vydává na svou první dálkovou trasu. Člověk má víc času se zastavit, dát si oběd bez nervů, vykoupat se, sednout si na útes a prostě neřešit, že mu zbývá ještě dalších patnáct kilometrů. My jsme to tentokrát chtěli pojmout svižněji, ale kdybychom někomu trasu osobně doporučovali, oficiální rozložení bychom zmínili jako základní a nejschůdnejší variantu. Ovšem ne každý má tolik času a tolik dnů dovolené, čímž se plynule dostáváme k dalšímu tématu...

Proč jsme šli opačným směrem z Lagos do Porto Covo?

Naše hlavní odchylka nebyla jen v tom, že jsme spojovali etapy, ale i ve směru. Oficiální značení je na Fishermen’s Trail připravené pro obě strany, takže jít z Lagos na sever není žádná partyzánština ani obcházení pravidel. A upřímně, právě tohle rozhodnutí jsme hodnotili hodně pozitivně. Proti sobě jsme lidi potkávali, ale kolem nás se netvořil stejný proud trekařů, který často vzniká na standardním směru. Na trase tak bylo subjektivně víc klidu a celá cesta působila mnohem klidněji.

Občas máte na stezce pocit, že máte útesy jen pro sebe. I to je výhoda chození opačným směrem.

Tento fakt má samozřejmě světlé i stinné stránky. Občas jsme si s někým na trase z protějšího směru skvěle pokecali a modlili jsme se, aby to byl stejný rebel jako my a doprovázel nás ještě pár dalších kilometrů. Ono přecijen jít ve dvojici 8 dní v kuse... no na rovinu, občas jsme si přáli konverzovat i s někým jiným. Na druhou stranu jsme vítali skutečnost, že skupinka německých turistů, jejichž hlasité konverzování až dokonale připomínalo řev všudypřítomných racků (akorát hlasitější), se nám velmi rychle ztratila za zády a směřovala opačným směrem. Úleva!

Naše cesta v kostce

První krok na Fishermen's Trail jsme udělali 13. dubna 2026, šli jsme ve dvou, na celou trasu jsme měli osm dní a večer jsme vždy spali pod střechou. Ubytování jsme si zajišťovali dopředu přes platformu Booking, protože při delších denních porcích jsme nechtěli nic nechávat náhodě. Rezervovali jsme zhruba měsíc dopředu a zdálo se nám, že už to bylo poměrně pozdě. Většina cenově dostupných ubytování (pro nás především hostely a skromné penziony) byly již plně rezervované a my jsme tudíž museli u některých z nich výrazně navýšit náš předem stanovený rozpočet, z čehož jsme při placení moc nadšení nebyli. 

Naše varianta byla sportovnější než klasické rozložení, ale nechceme z ní dělat nějakou heroickou disciplínu. Kdo má něco nachozeno, umí vyjít ráno včas a nepodcení vodu ani slunce, ten ji podle nás zvládne úplně v pohodě. Podrobný itinerář i mapu najdete v aplikaci Adventurer, kde jsme pro vás vyznačili vše potřebné – restaurace, ubytování, zajímavá místa, ale i problematické úseky jako např. brody, které v určitých částech zaplavují stezku a mohou tak nepříjemně překvapit již tak velmi unavené poutníky.

Den po dni: jak jsme Fishermen’s Trail prošli za 8 dní

Den nultý: Vídeň – Faro

12. dubna 2026 začala oficiálně naše třetí společná cesta. Po dokončení jedné z větví dálkových tras Via Czechia a návštěvě divokého Kyrgyzstánu jsme se s Adamem rozhodli prozkoumat jihozápad Portugalska. Z Vídně se nám podařilo sehnat letenky do portugalského města Faro na jihu země. Letenky nás vyšly asi na 800 Kč za osobu a s přikoupením jednoho zavazadla na palubu letadla (standardně se jedná o zavazadlo do 10 kg a naše krosny odpovídaly všem podmínkám letecké společnosti Ryanair) jsme se dostali na zhruba 1 200 Kč za osobu.

Letecká společnost Ryanair létá z Vídně do Fara pravidelně a za levno.

Z vídeňského letiště jsme vzletěli směrem na západ zhruba ve 21:00 hodin a do Portugalska, kde mají o hodinu méně, jsme dorazili ve 23:30 (00:30 českého času). Letiště ve Faru bylo ideálním uvítáním v Portugalsku. Jedná se o poměrně malé letiště, což je vždycky fajn. Vylezli jsme ven a kousek před hlavním vstupem na letiště čekal autobus, který vás za 2.85 Eur odveze do centra.

Zhruba dvacet minut od centra jsme byli ubytovaní v hostelu HI Faro – Pousada de Juventude. Recepce je zde otevřena 24/7, což vzhledem k tomu, že jsme dorazili zhruba v 1:00 ráno bylo velmi příjemné. Tento hostel můžeme všemi deseti doporučit všem, kteří by měli podobný itinerář jako my.

Ráno nás čekala poměrně vydatná snídaně (servíruje se zpravidla od 8:30 do 10:00 – toto mějte na paměti především během ubytování na trase, kdy většina poutníků je v 8:30 již dávno na cestě) a po ní krátká procházka centrem města na autobusovou zastávku, odkud nám jel FlixBus (cena: 69 Kč za osobu, vč. zavazadel, doba jízdy: 1h 45min) směrem do Lagos.

Den první: Lagos – Luz (12 km, ↑ 270 m, ↓ 290 m)

První den byl ideální rozjezd. Do Lagos jsme autobusem dorazili zhruba v poledne a zbývalo nám už jen dokoupit pár nezbytných věcí a vyrazit. Osobně pro mě bylo trochu zklamáním, že oficiální start/cíl Fishermen’s Trailu není v Lagosu nijak označený. Stezka pro nás začínala (a pro většinu ostatních poutníků, následujících oficiální směr stezky, končila) u opevnění s názvem Forte da Ponta da Bandeira. Odtud nás čekalo krátké stoupání na přilehlé útesy a především kličkování mezi hromadou turistů v džínách a polotričkách. Adam se jako samozvaný ambasador kultury "dálakřů" snažil všechny turisty zdravit, já se k němu přidal, avšak ani ve dvou jsme neměli úspěch a kromě pár zmatených grimas jsme se ničeho nedočkali. 

Za námi Forte da Ponta da Bandeira a kolem žádný oficiální začátek stezky. Škoda.

Brzy na nás čekal maják na Ponta da Piedade, který nám svou krásou, doprovázenou přítomností násherných útesů a malebných pláží, pomalu odhaloval, co nás v několika příštích dnech čeká.

Maják Ponta da Piedade a všudypřítomné poválkové chodníky. Ráj turistů.

Po poválkových chodnících jsme vyrazili směrem na západ a za velmi proměnlivého a větrného počasí dorazili až na vrchol Atalaia. Zde se před námi odhalilo naše první útočiště – městečko Luz.

Sestup z vrcholu Atalaia je velmi zábavný, zde se vám určitě bude hodit pevnější obuv.

Ubytovali jsme se ve velmi příjemném ubytování Club House CVL, kam jsme dorazili kolem 16:00 hodiny. Inu, alespoň první den jsme okusili pohodu a klidné tempo na Fishermen’s Trail. Něco, co jsme další dny na trase tiše záviděli všem, kteří nám vyprávěli o tom, že mají na trasu vyhrazeny dva týdny. Tento pro nás později již nepředstavitelný luxus jsme oslavili krátkým šlofíkem a večeří v centru města. Následoval nákup snídaně, pivo při západu slunce a skvělých osm hodin spánku, které jsme zatím ani nevěděli, že tolik potřebujeme.

Den druhý: Luz – Sagres (30 km, ↑ 1 010 m, ↓ 950 m)

Náš oficiálně první den, na kterém jsme si dovolili spojit dvě etapy dohromady. Čekalo nás zhruba 30 km a poměrně členitý terén. O náročnosti těchto dvou etap jsme neměli ani zdání a tak jsme za doprovodu ranního slunce v klidu posnídali a vyrazili v 9 hodin ráno. Zpočátku se trasa jevila jako část pobřežní cesty z Porta do Santiaga de Compostela. No brzy nás tento sentiment opustil.

Jeden z mnoha sloupků, kterých podél stezky vyrostlo desítky. Slouží primárně pro orientaci turistů.

V naprostém opojení z kombinace vysokých útesů, kvetoucích rostlin a voňavých bylin jsme nijak nevnímali čas a v poměrně slušném tempu dorazili do Burgau, kde jsme s pocitem, že máme času dostatek, zasedli na kávu a při pláži jsme vypili (v porovnání s ostatními portugalskými pivy) lahodné španělské pivo San Miguel.

Pohled z jednoho z několika útesů na rozkošnou vesničku Burgau. Právem se jí přezdívá "portugalské Santorini".

V naprostém opojení z kombinace San Miguela a slunečního záření jsme pokračovali směrem do Salemy, kam jsme dorazili kolem 14:00. Pokud bychom se drželi oficiálního rozložení, zde by naše cesta pro dnešek končila. My však před sebou měli ještě zhruba 18 km cesty. V klidu jsme se najedli, dokoupili vodu a vyrazili.

S alkoholem to na trase rozhodně nepřehánějte. Na přímém slunci vám úsměv na tváři a lehčí hlavu hravě vykouzlí jeden San Miguel. :)

Nyní nás už veškeré opojení opustilo. Poprvé jsme si vyzkoušeli chůzi v odpoledních hodinách a ve zkratce – je to peklo. Sluneční záření umocněné blízkosti oceánu, od kterého se paprsky odráží, nám ukázalo, že vyrazit v dubnu do Portugalska bez opalovacího krému byla fatální chyba. Adam byl o něco moudřejší a putoval celou dobu v dlouhém oblečení. Vzhledem k síle větru se to dalo zvládnout a bylo vám tak relativně příjemně i v mikině a dlouhých kalhotech.

Další problém, který vyvstal, bylo převýšení. Počítali jsme s trochu náročnějším terénem a tak jsme prvních pár útesů vystoupali s klidnou hlavou. Na vrcholu útesu nás čekala zasloužená odměna – výhled, a pak zase zpět dolů na pláž. Z pláže opět strmý výstup na útes... a takhle pořád dokola. Prvních pět útesů je sranda, ale ten patnáctý už proklínáte.

Pokud bych mohl dát jednu radu všem, kteří se chystají na Fishermen's Trail, zněla by: Nepodceňte jižní pobřeží a raději si naplánujte etapy tak, jak je doporučuje oficiální rozdělení.

Po tomto celodenním putování na nás alespoň čekala příjemná sprcha, apartmán a možnost si uvařit za pár korun. Sagres je v porovnání s ostatními městy relativně velké... ještě aby ne, když jedno z nejpopulárnějších piv v Portugalsku je právě stejnojmenný ležák plzeňského typu. O prohlídku této "metropole" jsme však úplně nestáli, po večeři jsme ulehli a těšili se, co dalšího nám nabídne třetí den.

Zpětně na tuto etapu vzpomínáme jen v dobrém, nicméně si myslím, že to šlo vymyslet trochu dospěleji a rozumněji.

Den třetí: Sagres – Pedralva ( 31 km, ↑ 460 m, ↓ 420 m)

Východ slunce viditelný z našeho pokoje v Sagres.

Ze Sagres jsme ještě za relativně stabilních ranních teplot pokračovali k mysu Cabo de São Vicente – nejjihozápadnějšímu bodu Evropy. Odlehlost a krásu tohoto místa narušovaly jen plné autobusy turistů, kteří s extrémním nadšením vyskákali z vozidel a začali si fotit všudypřítomný oceán, ikonický maják a parkoviště. Následně zase naskákali zpět do autobusu a vyrazili bůhví kam. Trochu jsme vrtěli hlavou, ale nekomentovali jsme to. Udělali jsme víceméně to samé (pro štěstí) a vyrazili dále.

Taky jsme si museli udělat fotku. Dělali to přece všichni. Navíc, bylo potřeba si odvézt suvenýr z nejjihozápadnějšího koutu Evropy, nebo ne?

Od mysu Cabo de São Vicente, po kterém nese označení i celá síť turistických tras "Rota Vicentina" (vč. trasy Fishermen's Trailu), jsme vyrazili na sever. Čekalo nás první setkání s pískem na cestě a s lidmi, kteří nás velmi mile (a důrazně) upozorňovali, že bez návleků na boty se v dalších úsecích neobejdeme. Osobně jsem začal pochybovat nad mou přípravou na tento trail.

Cesta podél útesů byla neskonale krásná a velmi nás potěšilo setkání s párem Čechů, kteří nám během pár minut odvyprávěli na co všechno se můžeme těšit. Samozřejmě ani oni nezapomněli zmínit, že návleky na boty jsou "must-have" na tomto trailu, jen už alespoň připustili, že máme šanci, na rozdíl od předchozích poutníků.

Velmi fajn zkušenost s českým párem, který byl na trase již přes týden. Asi půl hodiny jsme si navzájem vyprávěli. Skvělí lidé!

Cesta do Vila do Bispo se krátila a my již kolem 13:00 vstupovali do tohoto malebného vnitrozemního městečka s jasným cílem – návštěva Aldi. Po cestě totiž minete mnoho menších obdchůdků – především Spar a nepálské mini-markety (obdoba českých večerek), avšak opravdový supermarket potkáte pouze jeden: Aldi ve Vila do Bispo. Po uspokojivém nákupu všeho potřebného jsme se ještě posilnili kávou v přilehlém bistru a vyrazili dále.

Třetí den odpoledne nás čekala první odbočka od oficiální trasy Fishermen's Trailu. Z Vila do Bispo jsme ještě zhruba tři kilometry následovali značení, poté jsme se ale odpojili a následovali značení dálkové trasy GR11. Ta nás zavedla do malebné horské vesničky Pedralva, která svým šarmem okouzlí nejen znavené poutníky. Za relativně slušné ceny se zde můžete nechat ubytovat v jednom z místních nově zrekonstruovaných domečků a užít si ničím nerušený klid, který vám tato oáza uprostřed horského údolí dopřeje.

Pedralva je schovaná v údolí potoka Ribeira da Surreira, přibližně 4 km od stezky Fishermen's Trail.

Ubytování Aldeia da Pedralva by WOT Signature tedy doporučujeme všemi deseti. A to i za cenu mírné odbočky z trasy Fishermen's Trail – věřte, že na pár hodin vyměnit scenérie oceánu za zelená údolí a kopce je velmi příjemná změna.

Vyplatí se toto místo prozkoumat i večer, kdy získává úplně jinou atmosféru.

Den čtvrtý: Pedralva – Vale da Telha (33 km, ↑ 580 m, ↓ 570 m)

Ráno jsme se z horsého prostředí pomalu vraceli zpět k oceánu. Naším prvním cílem byla surfařská vesnička Carrapateira, kam jsme měli namířeno na kávu a doplnění zásob. Po trase GR11 jsme se rozhodli projít údolí potoka Ribeira da Surreira, což vyústilo v překonávání celkem čtyř brodů. Tři brody jsme zvládli suchou nohou přeskákat přes improvizované hráze, avšak čtvrtý brod byl osudný a s vodou po kolena jsme tak absolvovali první koupel letošního roku.

Nemohli jsme si stěžovat, protože na tuto situaci jasně upozorňovala následující cedule. Na naší obhajobu může zaznít asi jen fakt, že období silných dešťů opravdu neprobíhalo a i přesto cesta vedla skrz na skrz zmiňovaným potokem. Dobrá zpráva pro vás všechny, které tato varianta zaujala je, že se tento problematický úsek dá obejít přes zdejší kopce, k čemuž i samotná cedule vybízí.

Volný překlad zní: "Během sezóny prudkých dešťů, zvolte alternativní cestu po vaší levici." (PS: my šli vpravo)

Po dosažení Carrapateiry a kýženém občerstvení jsme pokračovali k pláži Praia da Bordeira, kterou jsme překonali bosí. Zčásti i z toho důvodu, že nástup na tuto pláž byl již zatopen vodou. Všechny tyto okolnosti nám připravily jeden z nejsilnějších zážitků stezky.

Ačkoliv vlny nevypadají nijak hrozivě, měly obrovskou sílu a až nás překvapila síla proudu. Vždy jsme se drželi těsně na hranici, kam dotékala voda.

Pokračovali jsme pár kilometrů střídavě pískem a relativně zpevěnými cestami až k pláži Praia do Canal, kde nás čekal další brod. Ten už ale nevypadal ani zdaleka tak lákavě jako ty ranní a tak jsme zvolili alternativní cestu přes okolní skálu, kde se nachází na první pohled prudká stěna. Po nalezení na tuto stěnu ale zjistíte, že se dá poměrně jednoduše vyšplhat a ušetří vás tak dalšího brodění.

Skála po levé straně stezky, která jde v případě nouze v klidu vyšplhat a nabízí tak relativně bezpečný způsob, jak se vyhnout brodu.

Konec tohoto dne jsme měli naplánovaný poblíž Arrifany ve Vale da Telha – rozhlehlé oblasti plné rodinných domů a vil. Naše ubytování Casa Delbon nás velmi příjemně překvapilo. Jednalo se o prostorný dům, kde se ubytovávali především surfaři. Za nás bylo velmi příjemné zjištění, že zdejší kuchyně byla plně vybavená a to i včetně kávovaru, u kterého byla pouze cedulka "Coffee here". Káva zadarmo? Díky, přijedeme zas. 

Den pátý: Vale da Telha – Odeceixe (29 km, ↑ 570 m, ↓ 540 m)

Další den na trase a tentokrát se mělo jednat o odpočinkový den. Vlastní variantou přes okolní lesy jsme se dostali zpět na trasu Fishermen's Trailu a kompletně tak obešli okolí Monte Clériga. Zpočátku nám to bylo líto, nicméně poté jsme zjistili, že kdybychom chtěli být "otroky" oficiální trasy, protáhli bychom si dnešní den na bezmála 43 km. Ona rádoby "poctivost" nás velmi rychle přešla.

Tuto zkratku jsme alespoň částečně smázli výstupem na Aljezurský hrad, odkud se nám naskytl výhled na celé městečko Aljezur, ale zároveň i na oblast Monte Clériga rozkládajícího se těsně nad útesy.

Výhled z hradu: historické centrum Aljezuru (vč. hradu) je od zastavěné oblasti Aljezur odděleno hlavní silnicí. 

Z Aljezuru nás Fishermen's Trail doprovázel dále směrem na sever po relativně snesitelných cestách. Po několika hodinách jsme dorazili do obce Rogil, která pro nás představovala především zastávku ve Sparu a doplnění energie před druhou částí trasy. Odsud nás totiž ještě čekalo pěkných pár kilometrů a z toho i několik stovek metrů souvisle v písku. 

Vše ale naplno vynahradil výhled na naprosto dechberoucí údolí řeky Seixe. Pohled na řeku obtékající obrovský písečný poloostrov je něco, co vám utkví v paměti. Zároveň se vám nabízí i krátká ukázka toho, co vás čeká další den, protože na opačném břehu řeky trasa pokračuje a nejbližší most přes ní se nachází právě v Odeceixe.

Nádherná tyrkysová barva řeky Seixe a pláž Praia de Odeceixe

Krátký sestup vás následně přivede přímo do centra tohoto kouzelného městečka. My jsme se ubytovali ve Vila Gira Odeceixe. Z dostupných fotografií jsme nečekali žádný luxus, avšak pokoj nás velmi příjemně překvapil. Všude bylo čisto, pěšky jsme byli za pět minut v centru a postele byly extrémně pohodlné.

I přes veškerou únavu, která na vás po pěti dnech putování nejspíše padne, vřele doporučujeme v podvečer navštívit centrum tohoto městečka a užít si dobré jídlo v jedné ze zdejších restaurací. Nás osobně nadchla restaurace Ao Largo a zdejší servis byl ten nejlepší, co jsem zatím v západní Evropě mohl zažít.

Obsluha v místním podniku Ao Largo nám dokázala, že i v turistických oblastech s obřím převisem poptávky nad nabídkou, ještě existují lidé, kteří mají rádi své řemeslo.

Den šestý: Odeceixe – Almograve (37 km, ↑ 640 m, ↓ 600 m)

Den, o kterém jsme přemýšleli každý den na trase, až do doby, kdy byl opravdu před námi. Trochu jsme se strachovali toho, zda je to vůbec možné zvládnout – spojit dvě etapy a našlapat kolem 37 km, z toho ještě většinu v písku. Ráno jsme vstávali v 6:00 s plánem, že vyrazíme na trasu nejpozději v 7:30, kdy ještě není na trase takové horko.

Vše šlo hladce a až nás překvapilo, s jakou pohodou jsme tento úsek zvládli. První větší zastávkou pro nás byla rybářská vesnička Azenha do Mar, kde jsme si dopřáli vynikající kávu a vysypali jsme si písek z bot.

Azenha do Mar v dáli a všudypřítomné útesy, kde v době naší pouti hnízdili čápi.

Další zastávkou byla Zambujeira do Mar, místo, kde většina poutníků následujících oficiální rozdělení trasy, končila. Zde jsme si dopřáli vynikající oběd, vysypali písek z bot, a pokračovali dále.

Pohled na Zambujeira do Mar. Na fotce je i vidět stav 80 % stezek, kterými jsme 6. den procházeli.

Velmi nám pomáhala především dobrá nálada a fakt, že i při brodění pískem, kilometry poměrně rychle utíkaly. Nemluvě o těch scenériích, kterým se vám po celou dobu trasy dostává.

Kolem 18:00 jsme konečně dorazili k pláži Praia do Almograve, kde jsme si užívali přítomnost jednoho z mála přístřešků na trase. Ačkoliv našich posledních pět kilometrů vedlo téměř výhradně pískem, vítězství v podobě sprchy a večeře se blížilo.

Při pohledu na podobné scenérie se jde samo. :)

Triumfální příchod do malebné vesničky Almograve se neobešel bez návštěvy místního obchodu, který měl téměř před zavíračkou a následoval už jen check-in v místním hostelu HI Almograve – Pousada de Juventude. Zde jsme narazili na obrovské množství Čechů putujících opačným (oficiálním) směrem.

Bez jakékoliv chuti se socializovat jsme se oba odebrali do sprch a následně na dvůr si sníst večeři. Náš spolubydlící z Japonska nám svým vyprávěním z cest vštěpil do hlavy další možnou dálkovku, kterou bychom společně absolvovali, a to Shikoku Trail. Na této duchovní pouti kolem jednoho z japonských ostrovů byl již údajně dvakrát a nyní se rozhodl, že si projde i některé evropské dálkové trasy. 

Den sedmý: Almograve – kemp Ilha do Pessegueiro (29 km, ↑ 370 m, ↓ 350 m)

Poslední dlouhý den na Fishermen's Trail jsme si náramně užili. Čekalo nás bez mála 30 km a rozhodli jsme se, že si po šesti dnech ticha, či příležitostně podcastů v uších, dopřejeme osvědčené české hudební klasiky. Za hudebního doprovodu W. Matušky, J. Korna, J. Nohavici a dalších se nám šlapalo s úplně jinou energií a vysloužili jsme si i několik zmatených výrazů poutníků, kteří šli znavení proti nám.

Fishermen's Trail si pro nás na závěr nechal samé perly. Míst jako toto bylo na trase nespočet.

Nutno podotknout, že tato etapa vedoucí prakticky až do Porto Covo, je z 90 % pouze písek. Zároveň je ale nutno podotknout, že se doopravdy jedná i o jednu z nejkrásnějších, ne-li o nejkrásnější etapu celého Fishermen's Trailu. Kolem 12:00 jsme dorazili k pláži Praia das Furnas, kde jsme se rozhodli, že si naší stezku ještě trochu zpříjemníme a zároveň ozvláštníme.

Mohutnou řeku Miro, která je považována za jednu z nejčistších řek světa, lze totiž překonat i jiným způsobem než silničním mostem. Z Vila Nova de Milfontes vyjíždí pravidelně a denně (tudíž i v neděli, kdy jsme byli na trase my) přívoz, který vás za 5 Eur na osobu převeze přes tuto mohutnou řeku a nabídne vám tak zcela nový zážitek. Ušetříte si zhruba 4 kilometry putování poměrně nezajímavým terénem a přes silniční most.

Pohled na město z Praia das Furnas, odkud vás zdejší přívoz nabere na cestu do centra.

Po vylodění ve Vila Nova de Milfontes na nás čekala zasloužená pauza a opět vysypávání písku z bot. Samozřejmě přišlo i mírné vystřízlivění z dosavadní euforie, když jsme zjistili, že je vlastně neděle. A co to znamená? Neděle = zavřeno. A to téměř ve všech obchodech.

I tento příběh má ale šťastného konce. Při debatě nad tím, zda je zdejší obchůdek otevřený, či nikoliv, se z obchodu vynořil sympatický stařík, který byl nejspíše na odchodu. Mou lámanou portugalštinou jsem se snažil zjistit, zda je obchod otevřený, na což mi bylo odvětěno: "Ne, ale co potřebuješ?". Po mírném emočním nátlaku na to, že potřebujeme cokoliv malého k jídlu a pití jsme byli vpuštěni a stařík nám velmi ochotně, avšak nejspíš proti předpisům, prodal vše potřebné. S pocitem uspokojení a především s dostatkem vody jsme mohli vyrazit dále.

Úsek z Vila Nova de Milfontes už měl trochu jiný nádech. Pomalu jsem si uvědomoval, že tato stezka končí a za doprovodu legend české muziky jsem se začal dojímat. Po šesti dnech neustálého azura a vedra se dostavila dokonce i mlha a vše tak mělo naprosto strhující atmosféru. 

No a co písek? Na ten jsme rezignovali. Kdykoliv jsme zastavili, tak jsme prostě jen vysypali písek z bot a šlo se dál. Po pár krátkých konverzacích s lidmi, kteří vlastnili návleky na boty nám bylo s úsměvem na tváři řečeno, že i oni vysypávají písek z bot pravidelně, protože většina z nich má prodyšné běžecké boty, kterými se písek stejně snadno dostane. A tak teorie pána z Irska, který nás potkal třetí den s hrůzou v očích, že nemáme návleky a popisoval tyto úseky bez návleků jako naprosté peklo, byla vyvrácena.

Poslední etapa (pro většinu turistů první, či druhá) z Vila Nova de Milfontes do Porto Covo vede téměř jen pískem.

Poslední zhruba dva kilometry do kempu Ilha do Pessegueiro vedly již po zpevněné silnici a ačkoliv touha po sprše byla velká, svým způsobem mi bylo líto, že tato trasa zítra končí.

Den osmý: kemp Ilha do Pessegueiro – Porto Covo (3 km, ↑ 20 m, ↓ 50 m)

Poslední den už na nás čekala jen jakási "procházka" v porovnání s předchozími sedmi dny. Po předchozích výkonech jsme už nikam nespěchali a těch pár kilometrů do Porto Covo jsme si chtěli spíš užít než odškrtnout.

Finish v Porto Covo je za nás skvělý právě tím, že nekončí dalším výkonem, ale hezkou rybářskou vesnicí, kde si člověk může dát v klidu snídani nebo oběd a teprve pak začít řešit návrat. Na konci už jsme měli v nohách přes dvě stě kilometrů a přesně ten typ únavy, který člověka spíš těší, než trápí.

Nádherné ulice tohoto městečka si užijete například i s kávou v ruce v jedné ze zdejších kaváren.

Do Porto Covo jsme dorazili kolem 10:00 a měli jsme tři hodiny na odpočinek ve zdejších kavárnách a možnost "jen tak posedět" u oceánu a užít si klid. Chvíli po 13. hodině nám odjížděl autobus směrem do Lisabonu a tím jsme oficiálně zakončili naši verzi Fishermen's Trail za osm dní.

Místní park Miradouro de Porto Covo byl pro nás posledním místem na trase, kde jsme se definitivně loučili se stezkou za doprovodu tohoto výhledu.

Ubytování, sezóna a praktická stránka cesty

Ubytování jsme si zajišťovali dopředu přes platformu Booking, protože při delších denních porcích jsme nechtěli nic nechávat náhodě. Rezervovali jsme zhruba měsíc dopředu a zdálo se nám, že už to bylo poměrně pozdě. Většina cenově dostupných ubytování (pro nás především hostely a skromné penziony) byly již plně rezervované a my jsme tudíž museli u některých z nich výrazně navýšit náš předem stanovený rozpočet, z čehož jsme při placení moc nadšení nebyli.

Na trase je spousta možností, kde přespat a jsou dostupné po celé trase. Přesně to je na Fishermen’s Trail neskutečná výhoda: člověk může jít nalehko a večer spát normálně v posteli. Zároveň vám to dává ale příležitost si Fishermen's Trail uzpůsobit zcela podle sebe a svého tempa.

Pohled na město Vila Nova de Milfontes a jednu z nejčistších řek světa – Miro.

Kdy vyrazit na Fishermen’s Trail

V tomto je Fishermen's Trail trochu specifický. Je nutné si uvědomit, že putujete víceméně celou dobu podél Atlantiku a tudíž červenec a srpen, kdy má většina lidí dovolenou, není úplně dobrý nápad.

Doporučuje se tedy buďto jarní sezóna: březen - konec května, nebo podzim: září - listopad. Duben byl super v tom, že dny už jsou dlouhé, krajina je živá a zelená, ale člověk ještě neleze do vyloženě letního vedra. I tak bylo slunce v odpoledních hodinách na trase dost cítit, takže osobně bychom se drželi právě jara nebo podzimu. Pokud si chcete trek hlavně užít a ne jej přecházet v horku, dává to největší smysl.

Na jaře si jistě užijete i liduprázdné pláže, podobně jako my. Lokace: Lagos.

Co s sebou?

Nám se rozhodně osvědčil přístup "na lehko". S sebou jsme měli jen pár kusů oblečení, které jsme si pravidelně prali na ubytování a následně:

• trailové boty
• kšiltovka/klobouk
• nákrčník (vítr je místy opravdu nepříjemný)
• krém na opalování (možnost koupit na místě)
• sluneční brýle
• ručník
• pláštěnka
• větrovka
• hřejivá mikina (na pár ranních kilometrů)
• triko s dlouhým rukávem (ochrana před sluncem)
• dlouhé kalhoty (ochrana před sluncem)
• návleky na boty (my je neměli a zvládli jsme to, ale určitě to s nimi půjde lépe
• Offline mapy v aplikaci Adventurer a mapy.com

Co nás na trase překvapilo

1. Písek

Oficiální web uvádí, že tvoří 60 až 70 procent povrchu trailu, což se nám trochu nezdá, spíš tak 50 %, ale i tak bychom toto podtrhli. Chůze v písku je opravdu nepříjemná a mimo občasné vysypávání písku z bot vás především připravuje o drahocennou energii.

2. Jižní pobřeží

Dvě etapy mezi Luz a Sagres, které jsme si naplánovali v jeden den se ukázaly jako fyzicky nejnáročnější z hlediska převýšení. S pískem zde počítat nemusíte, ale neustálé vybíhání na útes, na který vám příjde, že jste vyběhli jen proto, abyste z něj opět seběhli dolů, vám taky na morálce nepřidá.

3. Varianta z jihu na sever je skvělá

Opačný směr fungoval opravdu dobře. Ne jen logisticky, ale i pocitově. Měli jsme víc klidu, méně „davový“ zážitek a celé to působilo přirozeněji.

Trasa je značená obousměrně a poměrně dobře. Občas nějakou odbočku přejdete, ale není to nic hrozného. Lokace: Zambujeira do Mar.

Praktické tipy před cestou.

1. Ráno se putuje lépe

Osvědčilo se nám, že ranní hodiny jsou pro putování na Fishermen's Trail naprosto nejlepší. Chladný oceánský vánek je velmi příjemným přírodním ochlazením.

2. Stáhněte si offline mapy

Před cestou se vyplatí si stáhnout offline mapy (Adventurer a mapy.com), i když je trasa značená. Kdykoliv se může stát, že vám v odlehlých vnitrozemních oblastech signál vypadne a pokud si budete trasu přizpůsobovat tak, jako my, a nebude vám tedy vždy na blízku modrozelené značení stezky, offline mapy určitě oceníte.

3. Pokud vyrážíte na jaře, chyťte bronz už doma

Jaro v Portugalsku může po zimní sezóně v Česku znít jako ráj. Chytíte barvičku a všichni vám budou závidět... nezní to skvěle? Možná ano, ale rozhodně bychom vám doporučili tu "barvičku" chytit pokud možno už v Česku. My jsme do Portugalska přijeli bílí jak majitelé vápenky a slunce nemělo slitování. Jeden více, druhý méně, no oba jsme se na trase spálili a nebylo to nic příjemného.

Útesy poblíž Almograve, směrem na Zambujeira do Mar.

Pro koho Fishermen’s Trail je.

Za nás je ideální pro všechny, kteří mají rádi vícedenní chození nalehko, oceán, otevřenou krajinu a možnost přespat v pohodlí. Zároveň bychom tuto trasu rozhodně doporučili všem začátečníkům a těm z vás, kteří teprve přemýšlejí o tom, že by s dálkovými trasami začali. Jedná se o velmi specifický trail, který nadchne každého milovníka turistiky, který hledá něco jedinečného.

A odpověď na to, zda se jedná o lepší pouť než Camino de Santiago? Ano i ne.

Značky svatojakubské mušle lze najít i poblíž městečka Porto Covo. Pár turistů tyto dvě poutě i spojuje do jedné a putují téměř podél celého portugalského pobřeží.

Záleží totiž na tom, co si od trasy slibujete... Kdybychom to měli shrnout, tak na Caminu budete mít rozhodně větší svobodu v tom, kolik chcete denně ujít kilometrů. Počet ubytovacích jednotek a hlavně způsob, jakým třeba albergue na Caminu fungují, se nedá s Fishermen's Trail vůbec srovnat.

Dalším obrovským rozdílem mezi Caminem a Fishermen's Trail je chůze hlubokým pískem.

Na druhou stranu, pokud hledáte ideální dálkovou trasu a vyloženě netoužíte po tom dojít do Santiaga, pak bychom doporučili spíše Fishermen's Trail. V dubnu jsme naráželi na přijatelný počet poutníků a oproti Caminu, kde se na mnoha úsecích především na posledních 100 kilometrech před Santiagem téměř tlačíte s ostatními, je to velmi příjemná změna.

Kolik cesta přibližně stojí

Nás tato osmidenní varianta vyšla přibližně na 15 tisíc korun. V této částce jsou zahrnuty následující náklady:

• Letenky: Vídeň – Faro, Lisabon – Dublin, Dublin – Praha (zhruba 2000 Kč)
• Zavazadlo do 10 kg na palubu letadla, všechny tři lety (zhruba 2500 Kč)
• 8x ubytování v penzionech, apartmánech a hotelech (zhruba 5000 Kč)
• Jídlo v restauracích, obědy a večeře (zhruba 1500 Kč)
• Nákupy potravin, vody a trochu piva (zhruba 2500 Kč)
• Transfery autobusem: Faro – Lagos, Porto Covo – Lisabon (zhruba 500 Kč)
• Ostatní náklady: především káva a nápoje na trase (zhruba 1000 Kč)

Stálo to za to?

Za nás jednoznačně ano. Fishermen’s Trail nás velmi mile překvapil a i přesto, že jsme oba dva milovníci spíše horských oblastí a dáváme přednost vyšším nadmořským výškám, tento trail jsme si náramně užili. Trasa vás takřka vůbec nenechá se nudit a neustále vám nabízí nové scenérie, které jsou vždy něčím jedinečné.

Burgau, jižní pobřeží Portugalska.

A pokud byste si chtěli projít stejnou variantu jako my, najdete ji kompletně zpracovanou v aplikaci Adventurer. Tak na nic nečekejte a vzhůru za dobrodružstvím!